Historie pěstounství

Děti z nalezinců či sirotčinců mohly být umístěny do pěstounské rodiny, ta za to pobírala finanční příspěvek. Pěstounka měla být žena „poněkud majetná a mravně zachovalá“, ve skutečnosti ale ke svým vlastním dětem přibíraly další dítě ze sirotčince zejména nemajetné rodiny, aby si finančně přilepšily. Příspěvek byl rodině vyplácen pouze do šestého roku života dítěte, proto se poté většina dětí vracela zpět do sirotčince. Odtud byly obvykle poslány do své rodné obce, kde se o ně mohla přihlásit rodina, která je povede k vyučení nějakému řemeslu. Obvykle však takové děti byly využívány spíše jako levná pracovní síla, případně skončily na ulici a žebraly.

Zemský výbor zřídil v českých zemích sirotčí fondy na podporu osiřelých, opuštěných a zanedbaných dětí, ze kterých byla financována náhradní rodinná péče formou paušálních příspěvků rodinám, které se takových dětí ujaly.

Za první republiky vzniká moderní síť zařízení a služeb pro osiřelé děti, rozvíjí se spolupráce s nestátními dobrovolnickými organizacemi. Na pěstouny bylo kladeno více nároků (dobré majetkové, bytové a rodinné poměry, řádný způsob života, dobrý zdravotní stav), pěstoun musel také přijmout dohled důvěrníka a dbát jeho pokynů, důvěrník měl garantovat, že dítěti nebude ubližováno. Pěstouni o dítě pečovali do 10, později až do 16 let, pobírali za to finanční příspěvek. Vedle individuální pěstounské péče vznikaly také tzv. rodinné kolonie, které sdružovaly 10 – 20 rodin v rámci jedné obce nebo několika menších sousedních obcí. V těchto rodinách, vytipovaných sociálními pracovníky okresní péče o mládež, vyrůstalo vedle vlastních dětí také několik dětí přijatých, sociální pracovníci pravidelně na výchovu dohlíželi.

Dobře vybudovaný systém náhradní péče o děti se po roce 1948 zcela zhroutil. Síť okresních péčí o mládež byla zrušena, všechny pravomoci přešly na národní výbory. Komunistická ideologie jednoznačně upřednostnila kolektivní péči o děti před péčí rodinnou, tu umožnila pouze mezi příbuznými. Byla ukončena činnost všech nestátních sdružení. Jedinou možností náhradní rodinné péče zůstalo osvojení dítěte bez nároku na finanční podporu. Byla vybudována síť velkokapacitních dětských domovů, rozdělených podle věku dětí.

K zásadní změně přístupu vedl výzkum týmu dětského psychologa Zdeňka Matějčka o sociální deprivaci dětí vychovávaných v kolektivních zařízeních – týkal se nejen dětských domovů a kojeneckých ústavů, ale také týdenních jeslí. Veřejným míněním otřáslo také několik dokumentárních filmů, např. Děti bez lásky, na němž se profesor Matějček podílel. Zákon o rodině z roku 1963 proto znovu povolil pěstounskou péči. Začaly vznikat velké pěstounské rodiny, pečující až o deset přijatých dětí. Kolem Zdeňka Matějčka a pediatra Jiřího Dunovského také začala pracovat skupina odborníků na založení SOS dětských vesniček. I tuto myšlenku pomohlo prosadit několik dokumentárních filmů odvysílaných v Československé televizi. V roce 1968 vznikla spontánně celonárodní sbírka, v níž se na výstavbu SOS dětských vesniček vybralo 28 milionů korun.

Navzdory ukončení revolučních snah v srpnu 1968 a postupnému zákazu všech neziskových organizací se sdružení SOS dětských vesniček podařilo vybudovat dvě vesničky v Karlových Varech a ve Chvalčově, kde pečlivě vybírané pěstounské maminky s podporou organizace vychovávaly 5-8 dětí. Byla to šance zejména pro velké sourozenecké skupiny vyrůstat pohromadě. I sdružení SOS dětských vesniček sice bylo nakonec nuceno v roce 1974 ukončit svou činnost, vesničky ale pod hlavičkou státu nepřetržitě fungovaly až do Sametové revoluce. Dál také fungovaly individuální pěstounské rodiny, mnohdy velmi početné. Odborníkům v čele s Jiřím Dunovským se totiž podařilo prosadit začátkem 70. let vznik zákona o pěstounské péči, který stanovil podmínky pro pěstounské rodiny a přiznal jim pravidelné příspěvky.

Sametová revoluce znovu umožnila vznik nestátních organizací, činnost obnovilo také Sdružení SOS dětských vesniček. Novela z roku 1992 umožnila předpěstounskou péči (svěření dítěte osobě, která má zájem stát se pěstounem). V roce 1999 byl přijat zákon o sociálně-právní ochraně dětí, který dále rozšířil možnosti působení nevládních organizací. Stěžejní úlohu výkonného orgánu sociálně-právní ochrany dětí přenesl zákon na obecní úřady. Pěstounská péče se dělila na individuální a skupinovou (v zařízení pro výkon pěstounské péče, jimiž byly SOS dětské vesničky), a dále na příbuzeneckou a péči vykonávanou cizími osobami. Novela zákona z roku 2006 sice oficiálně zavedla institut pěstounské péče na přechodnou dobu, de facto ale do roku 2012 nebyla vykonávána.

V roce 2013 vstoupila v platnost novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí. SOS dětské vesničky už nejsou zařízením pro výkon pěstounské péče, staly se jednou z doprovázejících organizací pro pěstounské rodiny. Jediným zprostředkovatelem pěstounské péče je stát prostřednictvím krajských úřadů, ten vyhledává a schvaluje nové pěstouny. Novela umožnila rozvoj pěstounské péče na přechodnou dobu, stanovila také příspěvky jak pro dlouhodobé pěstouny, tak pro pěstouny přechodné. Na výkon pěstounské péče dohlíží orgán sociálně-právní ochrany dětí, pěstoun si vybírá doprovodnou organizaci, která mu pomáhá a poskytuje řadu služeb.