Dostala jsem otázku, jestli bych nevěděla o někom, koho by bavilo stát se tváří SOS dětských vesniček a propojovat tak organizaci s médii a veřejností. A já jsem v té vteřině věděla, že by to bavilo mě, že na to mám prostor, čas, snad i zkušenost. Měla jsem pocit, že jsou to všechny potřebné „ingredience“, a tak jsem vzala telefon a zavolala jsem. Moc bych si přála, aby na světě nebyly žádné děti, které by potřebovaly vaší pomoc. V tom reálném světě jim přeji alespoň, aby té pomoci potřebovaly co nejméně. Aby se jim dostávalo hodně lásky, protože tu potřebujeme celoživotně, bez ní je život mnohem těžší.