Poradna

Neuměla jsem si poradit ve chvíli, kdy mi dítě na mé otázky odpovídalo „nevím“. Nebyla jsem si jistá, jak s ním mluvit, jak z něj vytáhnout, co cítí nebo potřebuje. Hodně mi pomohlo nabízení různých fantazií. Řekla jsem: Představuju si, že bys to mohl cítit takhle nebo takhle. Máš to tak anebo je to trochu jinak.

Dlouhodobá pěstounka A. T.

V naší rodině fungovalo, když jsme se opakovaně ujišťovali o tom, jestli nám dítě rozumí a my jemu. Úplně jednoduše jsme se vždycky zeptali: „Rozumíš tomu, co jsme teď řekli?“ Případně, když máme pocit, že nám dítě nerozumí, vždycky jsme se ještě zeptali: „Teď nevím, jestli jsem to neřekli moc složitě… máme to zkusit ještě jednou a jednodušeji?“ Někdy se totiž člověk přistihne, že při rozhovoru s dětmi používá slova, kterým rozumí spíš dospělí, třeba hodně abstraktní pojmy. V takové chvíli je třeba zastavit a naladit se s dítětem na stejnou komunikační vlnu.

Pěstounský pár R. K. a M. K.

Co jsme opakovaně slýchávali a s čím naprosto souhlasíme je, že v komunikaci s dítětem nefunguje sarkasmus, ironie, zlehčování. Sarkasmus a ironie jsou pro dítě matoucí, proto se tomu snažíme vyhnout. Také se snažíme otázkami dítě více zapojit do rozhovoru ve chvíli, kdy máme pocit, že už dlouho vedeme monolog. Říkáme třeba: „Teď už mluvím dlouho, chtěl bys k tomu něco říct ty?“ nebo „Chtěl bys k tomu něco říct?“

Přechodní pěstouni K. N. a T. N.

Holčička, kterou máme s manželem v pěstounské péči, má za sebou složitou minulost. Já s ní ale mám vybudovaný pevný vztah a cítím, že se mi malá nebojí s ničím svěřit. Občas, když mi povídá o tom, co zažila, celá se klepe a pláče u toho. Máme naučené, že v takové chvíli sedíme na zemi před sebou a já jí při vyprávění těch vzpomínek držím za ruce, to jí moc pomáhá.

Dlouhodobá pěstounka J. Š.