8 tisíc dětí oslaví 30. výročí Úmluvy o právech dítěte v ústavech

SOS dětské vesničky vyzývají odpovědné politiky, aby při příležitosti 30. výročí Úmluvy o právech dítěte zvýšili úsilí vedoucí k úplnému zákazu umisťování nejmenších dětí do 3 let věku do ústavní péče – inspiraci k řešení lze najít například v sousedním Slovensku, kde kojenecké ústavy zrušili už v roce 2006 (od té doby zvýšili hranici pro možné umístění dítěte do ústavu na 6 let věku). Je také nezbytné navýšit prostředky na sociálně-aktivizační služby pro ohrožené rodiny, aby nedocházelo k odebírání dětí z rodin pouze ze sociálních důvodů. V ústavních zařízeních žilo v roce 2018 celkem 8222 dětí, včetně těch nejmladších.

 V listopadu 1989 se nepřepisovala historie jen v ulicích českých a slovenských měst, kde lidé s klíči v ruce odzvonili komunistickému režimu, ale také na půdě Valného shromáždění OSN. To přijalo 20. listopadu 1989 Mezinárodní úmluvu o právech dítěte, kterou postupně ratifikovalo 195 zemí světa (tedy všechny státy s výjimkou USA). Bohužel, ještě i po třiceti letech máme na poli dětských práv stále co dohánět.

PREVENCE STÁLE NENÍ PRIORITOU

Jedním ze základních práv dítěte je podle Úmluvy právo poznat své rodiče a být jimi vychováván. Státu dokument ukládá povinnost poskytnout rodičům pomoc se zabezpečením životních podmínek dítěte. To však stále není tak samozřejmé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Na sociálně-aktivizační služby pro rodiny s dětmi stát stále vynakládá jen zlomek částky na pomoc ohroženým dětem (cca 8% z rozpočtu pro tuto oblast v roce 2016), zatímco drahá ústavní péče spolkne více než 40% rozpočtu. Je přitom dokázané, že dostane-li se ohroženým rodinám včas odborné pomoci sociálních pracovníků, velká část z nich dokáže své potíže překonat a nemusí tak dojít k odebrání dětí z rodiny.

Na práva dětí, které vyrůstají mimo vlastní rodinu, se poprvé v historii zaměřuje také letošní výroční zpráva OSN o plnění Úmluvy o právech dítěte. Ve zprávě zaznívá nejen důležitost pokračování v úsilí o deinstitucionalizaci a s tím spojené investice do náhradní péče rodinného typu, ale také potřeba řešit příčiny způsobující oddělení dětí od rodičů: chudobu a další socioekonomické faktory, nedostatek vzdělání a zdravotní péče, diskriminaci a sociální stigmata.

PRÁVO NA LÁSKYPLNÝ DOMOV

Hned v preambuli Úmluvy se píše, že „v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí děti vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění.“ Česká republika udělala v tomto ohledu za poslední roky velké pokroky. Zavedla institut pěstounů na přechodnou dobu, díky čemuž v některých krajích výrazně klesl počet nejmenších dětí do tří let věku, umístěných do ústavní péče. Bohužel, stále to nestačí – v minulém roce strávilo nějakou dobu v kojeneckém ústavu 1474 dětí, k 31. prosinci jich tam pobývalo 876. Je sice pravda, že více než pětina těchto dětí pobývá v ústavu i se svými matkami – s těmi ale většinou nikdo systematicky nepracuje, je tedy otázkou, zda mají po opuštění zařízení výrazně větší rodičovské kompetence, než když sem přišly. Většina dětí je tu navíc stále sama, bez milující pečující osoby. Celých 37% dětí (tj. 544 kojenců a batolat v roce 2018) zůstává navíc v ústavní péči déle než 6 měsíců, 25 % (372) dokonce déle než rok.

„Česká republika jednou z posledních evropských zemí, jejichž zákony stále umožňují umísťování nejmenších dětí do ústavů,“ říká ředitelka SOS dětských vesniček Jindra Šalátová. „Jsme v tomto ohledu daleko za sousedními zeměmi, a to navzdory tomu, že to byl právě český psycholog Zdeněk Matějček, kdo už před více než půl stoletím prokázal, že psychická deprivace z ústavní péče má největší a nejtrvalejší následky právě u nejmladších dětí. Výsledky zkoumání dětí vychovávaných v ústavní péči vedly Zdeňka Matějčka a jeho kolegy před padesáti lety k založení SOS dětských vesniček a prosazení pěstounské péče do tehdejších zákonů,“ dodává Jindra Šalátová.