Adventní věnec pro mámu a pro panenku
Když se děti vracejí domů ke svým rodičům, určitě se těší na spoustu věcí. A nejhezčí je, když se kromě oblíbené panenky, plyšáka nebo své postýlky těší i na ty rodiče… Ale na co se tak člověk těší, když odjíždí od svojí vlastní maminky k té náhradní?
Jít za svým štěstím
Svojí nejoblíbenější panenku nechala Jolana u své biologické mámy, když od ní v pěti letech musela odejít. Máminy problémy v tu chvíli řešit prostě nešly a Jolana se i se sourozenci ocitla – naštěstí jen nakrátko – v dětském domově. Tam jí bylo smutno a nechtěla, aby bylo stejně smutno i mámě. Proto tam tu panenku nechala… Když se pak znovu stěhovala – naštěstí už naposledy – do SOS dětské vesničky k nové mámě-pěstounce, po mámě i po panence se jí chvíli stýskalo, ale brzy z ní byla ještě veselejší holčička než dřív. A pořádně zaměstnaná: bylo toho pořád tolik co dělat! Kroužky, škola, tábory… A těch aktivit ve vesničce! S tetou pedagožkou každý týden malovali, tancovali, chodili na výlety, učili se hrát florbal na hřišti ve vesničce, ale Jolanu stejně nejvíc bavilo tvoření. Když Jolča poprvé vyrobila adventní věnec, byla tak pyšná! Bylo to krátce po příchodu do Vesničky, bylo jí čerstvě pět a nejradši by ho ukázala mámě, ale ta byla zrovna v léčebně. Adventní věnce pak dělala pro všechny v SOS vesničce a rozhodování, kam jít na učňák, bylo jednoduché. A teď už aranžuje květiny jako profík.
Každý si zaslouží vlastní domov
Advent měla vůbec Jolana vždycky nejradši: protože se blížila zima a Jolča milovala lyžování. Mladší bráchy hlídaly tety ve vesničce a Jolana s Tádou si vždycky s maminkou pěstounkou těch pár dní lyžovačky parádně užili, jen posledních několik let je mrzelo, že skoro nebyl sníh. Jolana se těší, až to naučí i svoje děti. A až je vezme k dědovi a k babičce, kam ze všech čtyř dětí jezdí nejradši. Když jí bylo dvanáct, na nástupišti si spletla vlak a málem jela do Prahy! Ale nakonec nastoupila správně a byla na sebe pyšná, jak to cestování sama zvládá. Jednou bude mít takovou šikovnou holčičku i ona. Jolana už má skoro rok přítele a na vlastní domov se těší. Petr má práci, ale Jolana chce nejdřív dokončit školu – a vlastně z vesničky až tak nespěchá. Vždyť tam strávila tolik let a venku jí nic neuteče. Loňské Vánoce strávili u Petra doma a do vesničky jeli den po Štědrém dni, tehdy Petra představila mamince. A po strašně dlouhé době si vzpomněla na krátkou epizodu v děcáku a taky na děti, které tam musely zůstat. Třeba na Kristýnku, co se nemohla nabažit česání od tety vychovatelky: do pěti minut od učesání byla zase rozcuchaná: teto, teto, učesej mě! Jestli má teď Kristýna, která byla asi o dva roky starší než Jolča, taky přítele, kam ho bere na Boží hod? Do společenské místnosti v dětském domově se asi člověk dobrovolně nevrací: kdo by tam napekl cukroví, nasmažil kapra a navařil salát? A maminka pěstounka ho umí opravdu dobrý, takový Jolča ještě nezvládne. Ale adventní věnec bude dělat zase Jolana: pro pěstounku, pro Petrovu maminku a jeden odvezou i mamce. A pak si snad brzo odveze i tu starou panenku: protože každý si zaslouží vlastní domov.
Blog
