Ať mír dál zůstává...
Beátka je sluníčko. Zabaví se sama, zkoumá svět a většinu času se na něj směje – prostě miminko za odměnu. Adrianka vedle ní vždycky vypadala jako nejnešťastnější stvoření na světě. Hračku po pár vteřinách odhazovala, poplakávala, ale většinou bylo ještě hůř. Klára ani netušila, co ji rozrušilo, ale najednou se začala škrábat, bouchat hlavičkou o zeď nebo házet věcmi. Klára se strašně snažila, ale půl rok strávený se závislou matkou, která Adinku hrozivě zanedbávala, a dalších šest měsíců v kojeneckém ústavu, kde je sice péče dostatečná, ale přeci jen kolektivní, nejde jen tak vymazat. Být pěstounkou je možná ta nejkrásnější práce na světě, ale zrovna teď si Klára připadá jako horník v dole nebo voják na bitevním poli, když je mír v nedohlednu.
Dostat a dát šanci
„Paní ze sociálního odboru mě varovaly, že je to náročné, plačtivé, možná postižené děcko, že má záchvaty vzteku a že bych si možná měla vzít do péče jen její týdenní sestřičku, jak jsem měla v plánu původně. Jenže od chvíle, co jsem se o Adriance dozvěděla, jsem si to už nedokázala představit: zahrnovat Beátku láskou a vědět, že má v ústavu sestřičku, která šanci na normální život v normální rodině nedostane? Přišlo by mi, že ji strašně zrazuju.“ Jenže teď byla Klára na pokraji sil: „Prostě jsem nevěděla, co mám dělat.“ Zuzana, sociální pracovnice SOS dětských vesniček, která Kláru jako pěstounku doprovázela, doporučila Kláře konzultaci u psycholožky. „Bylo mi jasné, že Klára odbornou pomoc potřebuje. Adrianku okolnosti prvního roku života poznamenaly způsobem, který nešlo bez pomoci zvládnout. Všechna Klářina péče jako by přicházela vniveč a to jsem nemohla dopustit.“ „Adrianka určitě postižená není, i když se tak někdy projevuje a v ústavu to tak mohli pochopit. Je ale nedomazlená takovým způsobem, že není jisté, že skutečně nějaké nevratné změny na mozku nenastaly, to ale až kvůli okolnostem po jejím narození,“ tak zněl verdikt domluvené psycholožky. „Napadlo mě, že překážkou na cestě k navázání vztahu a postupnému uzdravení by paradoxně mohla být Beátka. Adrianka tak strašně potřebovala tu jedinou „svojí“ osobu, že miminko, které samozřejmě potřebuje hodně péče, mohla podvědomě vnímat jako ohrožení a další zdroj frustrace. Kdyby byla Klára s Adinkou aspoň občas sama, mohlo by to pomoci.“
Už žádné další jizvy
Dál už v reportáži z „bitevního pole“ pokračuje Zuzana. „Ale ono vlastně není o čem dlouho mluvit: jen že to bylo jako zázrak. Klára se domluvila se svojí maminkou a pět dní v týdnu strávila odpoledne jen s Adriankou. Volala mi po dvou týdnech a skoro plakala. Bouchání hlavičkou o teď přestalo, místo škrábání se do krve Adinka občas zatíná pěstičky, ale myslím, že brzo nebude dělat ani to. Když jsme spolu byly samy a já se automaticky občas nedívala, jestli něco nepotřebuje i miminko, z Adinky jako by začalo odpadávat brnění.“ Když válečník přijde o svojí zbroj, je to špatně, ale tady to byla cesta k míru. Klára se poprvé dívala, jak Adinka opatrně zkoumá Beátčiny prstíky a vypadá jako každé jiné šťastné děcko, a cítila se jako někdo, kdo zažil konec války. Jen ať s tou krajinou mír zůstává!