Co povídal poník Bertík
Míša tráví celé dny ve svém světě, většinou je slyšet jen tehdy, když ho něco trápí. To se pak trápí i jeho maminka Milena: sama má psychické problémy, narodila se třeba s fobií z cestování autobusem. I proto Míšu dala do školy v místě bydliště, cesta za hranice městečka, kde žije, je pro ni jako pro zdravé lidi třeba přeplavat oceán…
Kdo za to může?
Sociální pracovnici Lucii trvalo dlouho vysvětlit jí, že za Míšovy problémy nemůže ona, ale jeho nemoc, a také co vlastně autismus je. Komunikaci s Míšou se ale zlepšit nedařilo, až zkušenou Lucii napadlo po vyčerpání všech dalších možností využití hippoterapie. A brzy se ukázalo, jak skvělý nápad to byl. „Bertíkovi líbí!“, volal Míša, obvykle schoulený do sebe, už po pár minutách pomalé chůze na poníkovi Bertíkovi: jakoby mu poníkova přítomnost a to, že poník „mluví“ místo něj, otevřelo dlouho zamčené dveře k vyjadřování emocí. Při druhém setkání zkusila Lucie s Míšou Bertíkovým prostřednictvím mluvit o škole: „Bertíku, to je dobře, že Míša chodí do školy, viď? Určitě tam má spoustu kamarádů a hodné paní učitelky.“ „Bertíkovi nelíbí!“, smutně odpovídal poník Míšovou pusou.
Krok za krokem ke štěstí
Trpělivě, po malých krůčcích se Lucie s pomocí terapeutky dozvěděla, že Míšovi ve škole není dobře, že ho spolužáci nepřijali a pomoc asistentky, která má na starost spoustu dalších dětí, nestačí na to, aby se mezi nimi necítil sám, neúspěšný a nešťastný. To Milenu přimělo pokusit se překonat svůj strach z cestování a přihlásit Míšu do speciální školy v sousedním městě, kde s dětmi jako Míša umí pracovat. Ale to nebylo všechno. Terapie probíhala jako rodinná, to znamená, že s poníkem Bertíkem trávila trochu času jednou za dva týdny i Milena a její partner. Přítomnost klidného zvířete, kterého mohli všichni hladit, uvolnila atmosféru v rodině, kde se všichni dlouho trápili a nevěděli, co si počít. Milena poprvé řekla Martinovi, jak moc ji mrzí, že nejsou manželé: Martinovi to do té chvíle nepřišlo důležité, ale byl rád, že to ví, a rozhodl se jednat. Když na krásné svatbě Mileny a Martina chovala Lucie Míšu na klíně, bylo to skoro jako pohádka: ten Míša, který do té doby nesnesl dotek nikoho jiného včetně rodičů, se díky Bertíkovi uvolnil, dokázal se schoulit v náruči druhého, sám Lucii hladil po hlavě a vypadal spokojeně a šťastně. A to všechno díky jednomu poníkovi…a podpoře v pravý čas!
Blog
