Co vyprávěla zeď
Kdyby Danielu popisoval psycholog, objevila by se v jeho shrnutí určitě slova deprese, nízké sebevědomí, obtížná socializace. Ale co kdyby uměly mluvit neživé věci – třeba krásně, umělecky pomalovaná zeď, okolo které devatenáctiletá Daniela občas chodí? Jak by ten příběh zněl potom? „Po nějaké době jsem zase viděla Danielu. Podívala se na mě, usmála se, šla dál – a přitom si zpívala! Jsem z toho pořád úplně…zazděná... Znám ji léta, ale opravdu dlouho trvalo, než jsem si jí všimla. Jakoby chtěla být neviditelná… Občas se o mne opřela a sesunula se úplně dolů, jako by se mnou chtěla splynout."
Když nejde ani vstát
Pak jsem ji dlouho neviděla, až později jsem pochopila proč. Přišlo ke mně několik kluků a slečen z domu na půl cesty, mezi nimi Daniela s nějakou paní a ta paní jí říkala: Dani, jsem strašně moc ráda, že tu s námi na tom malování jste. A ona odpověděla: Já vím, že trávit dny v posteli a brečet není správné. Ale já prostě nemohla vstát… A pak na mě všichni začali malovat a Daniela říkala té paní: nejde mi to, Karolíno, viďte? A co když mě někdo uvidí? To je trapný! Já jsem trapná. A ta paní jí odpovídala znova a znova: Danielo, je to super! Něco tak pěkného jsem dlouho neviděla. Picasso by záviděl! Nebojte se, všem se to bude líbit. Když jsem byla domalovaná, Daniela mě pořád obcházela, opravovala, střídavě se mračila a tvářila spokojeně. Karolíno, vyfotíte mi to? Chci to ukázat mamce, řekla nakonec a vypadala opravdu šťastně: tak, jak jsem ji nikdy předtím neviděla. S úsměvem!
Co dokáže důvěra
A pak jsem začala vídat nějakou jinou, novou Danielu. Místo mastných vlasů je měla krásné, umyté. Přestala se okolo mne loudat a většinou spěchala. Několikrát jsem i zjistila proč, to když cestou kolem mě s někým telefonovala: Mami, promiň, spěchám do práce. Jakube, běžím do posilovny, musím končit. Ta Daniela, co se u mě choulila nebo celé dny proležela v depresích v posteli? Ani se mi tomu nechtělo věřit. Jsem jenom zeď, ale kdybych mohla něco cítit, byla by to radost – a taky hrdost. Myslím totiž, že na tom zázraku mám podíl. Nechci se chvástat, ale začalo to tehdy, když na mě Daniela malovala. Možná na sebe byla poprvé opravdu pyšná a začala věřit, že něco dokáže? No dobře, asi jí pomohla ta paní, která ji povzbuzovala, která jí věřila dřív, než si věřila sama… Ale, kdo z vás to má, být tak krásně pomalovaný a ještě k tomu pomáhat lidem?“
Blog
