Děkuji osudu
Jmenuji se Petra. Do SOS dětské vesničky v Doubí v Karlových Varech jsem se dostala v srpnu 1970 z dětského domova, kde jsme s bratrem byli umístěni. Pamatuji si, že před tím se o mě starala má milovaná prababička a o bratra babička z otcovy strany. Rodiče se rozvedli a my jsme žili ve špatných podmínkách. V rodině se často objevoval alkohol a násilí. Dokud jsme tam byli, báli jsme se s bratrem o život.
Nebyla nám zima
Naše nová mamka-pěstounka se jmenovala Marie Semotamová. Bylo nás 10 dětí. Nejmenší měl ještě plenky a nejstarší byl vlastní syn mamky. Přijetí do rodiny bylo velmi hezké. Náš dům byl moderně zařízen, nebyla nám zima, měli jsme čisté oblečení, každý svoji postel a v koupelně vanu. Mamka měla myčku na nádobí a automatickou pračku. V hrací místnosti bylo útulno, krásný nábytek, hračky, televize… Jediné, co mi chybělo, byl vzor táty.
Postarat se o děti muselo být náročné
Program vesničky byl pestrý. Jezdilo se na hory, do bazénu, promítalo se kino. Jezdili jsme na dětské tábory, měli jsme dětské dny, akce na Vánoce a Mikuláše, dárečky… Naučila jsem se pomáhat s menšími sourozenci. Dodnes vzpomínám a z pohledu matky a babičky si uvědomuji, jaké náročné to pro mamku muselo být, postarat se o tolik dětí. Každé z jiné rodiny. Nakrmit a obléci. Dohlédnout na učení. Uf… A tak šla léta a já se rozhodovala, čím chci být. Nakonec jsem se vyučila prodavačkou a začala se stavět na vlastní nohy. Když mi bylo 18, odjela jsem do Prahy na nábor a už tam zůstala.
Nikdy nezapomenu
Dnes už jsem 33 let vdaná, máme 2 zdravé děti, vnučku Adélku a na cestě je další vnouček. Mé děti vědí vše o mém dětství. Žijeme v rodinném domku a já se starám o svou vlastní mámu, kterou jsem vyhledala a nabídla jí pomoc. A co napsat závěrem? Život v SOS dětské vesničce byl pro mě zásadní, abych se mohla stát tím, kým jsem dnes. Děkuji osudu za lásku a péči, které se mi tam dostalo. Nikdy nezapomenu a vše zůstane v mém srdci navždy.
Blog
