Dobu, kdy byla na rodičovské a pečovala o vlastní děti, považuje Markéta Zítková dodnes za nejkrásnější období svého života. Proto pro ni nebyl zas až tak velký problém vyměnit zajištěné místo v kanceláři, kde byla spokojená, za práci, která bude dávat smysl nejen jí, ale i druhým. A že to nakonec bylo právě pěstounství, vyplynulo tak nějak samo sebou.

Přání zopakovat si krásné zážitky spojené s péčí o miminko ale napoprvé tak úplně nevyšlo. Místo vrnícího drobečka vlétla řízením osudu do domku se zahradou jako uragán čtyřletá Lucinka. „Trošku mě to zaskočilo, těšila jsem se na mazlení a místo toho přišla hyperaktivní tryskomyš, všude jí bylo plno. Když se poprvé rozeběhla, polilo mě horko – jak tohle dítě uhlídám, aby se mu nic nestalo?“, vzpomíná dnes s úsměvem Markéta Zítková a dodává, že na některé chvíle už asi nikdy nezapomene. „Třeba když jsme ji vzali do aquaparku, myslela jsem, že se jí radostí rozskočí srdce. Nebo na pouti, v ZOO, když poprvé na Slapech uviděla tolik vody pohromadě… Ze všeho se dokázala naplno radovat. Zamilovali jsme si jí s manželem na první pohled, dodnes jsme s její rodinou v kontaktu a těšíme se, že nás zase někdy přijede navštívit.“

Na druhý pokus už to Zítkovým vyšlo a po Lucince si přivezli domů půlroční Vanesku. Její babička si původně přála, aby holčička raději na soudní rozhodnutí čekala v kojeneckém ústavu, bála se, že pěstounka si bude chtít holčičku přivlastnit, že už se k ní nikdy nedostane. „To je bohužel mýtus, který stále ve společnosti přetrvává, že pěstouni dítě od rodiny odloudí, že bude lepší nechat je v ústavu,“ říká k tomu sociální pracovnice Adéla Ticová. „Vanesčina babička ale po první návštěvě u Zítků úplně otočila, viděla, jak moc dobře je tu o holčičku postaráno a uvěřila, že jim Markéta nechce vzít dítě natrvalo,“ dodává Adéla. Soud nakonec Vanesku svěřil do péče právě babičce a i ona zůstala se Zítkovými v přátelském kontaktu.

Právě předávání dětí se podle Markéty Zítkové přechodní pěstouni nejvíce obávají. Děti u nich obvykle pobydou od několika měsíců až do jednoho roku a za takovou dobu si vytvoří velmi silné pouto. „Já jsem věděla, že to nebude snadné, ale pořád si opakuji, že ty děti nejsou moje, mám je jen vypůjčené. Chvíli je pomazlím, postarám se o ně, a potom je vypustím do světa. Zamiluji si je, ale nevytvářím si k nim žádný majetnický vztah,“ vysvětluje Markéta Zítková. Chvíli je sice podle ní po dětech v rozlehlém domě prázdno, ale brzy přijde nový človíček, které tu prázdnotu zaplní.

O to se teď v domě na kraji lesa stará dvouměsíční Lukášek, kterého si Markéta Zítková přivezla přímo z porodnice. Konečně se tak dočkala vytouženého miminka. „Je to sladký chlapeček, já mám prostě na děti štěstí, je radost je pěstovat,“ směje se na chlapečka v kočárku, který se před chvílí vrátil z procházky a nejvíc ho teď zajímají třepotající se listy na stromě nad ním.

Jména dětí byla z důvodu ochrany soukromí změněna.