Díky sportu jsem se o sobě dost dozvěděla

Základem úspěchu v jakékoli oblasti je vytrvalost. Především ta dělí úspěšné od neúspěšných. Platí to v běžném životě a dvojnásob pak ve vrcholovém sportu. Svoje o tom ví také Michaela Regnerová, která žije od svých 6 let v brněnské SOS dětské vesničce. Zhruba stejně dlouho se věnuje také softbalu, ke kterému ji přivedla její pěstounka, které dnes neřekne jinak než mamka. Především díky její podpoře mohla rozvinout svůj talent a dotáhnout to až do národní reprezentace, se kterou by se ráda za dva roky zúčastnila olympiády v Tokiu. Kromě softbalu jsme si povídali také o škole, rodině a o tom, co jí vrcholový sport dal, a vzal.

Nedávno jste úspěšně složila maturitní zkoušku. Už jste přemýšlela, co budete dělat dál? Chcete se věnovat fotografii, kterou jste studovala?

Samozřejmě jsem přemýšlela, co budu dělat. Už jsem si taky podala přihlášku na sportovní fakultu Masarykovy univerzity tady v Brně, obor management sportu. Moc se mi ale na vysokou školu nechce, nejsem studijní typ. Málokdy se dokážu přinutit k tomu učit se tak, jak bych měla, a nechávám věci spíš na poslední chvíli. Už na základní škole jsem prospívala bez toho, že bych se musela učit. A podobné to bylo i na střední, kterou jsem si vybrala hlavně kvůli zájmu o sportovní fotografii. Takže víc než další studium mě láká zkusit hrát softbal někde v zahraničí.

Maturitě se vzletně říká „zkouška z dospělosti“. Cítíte se teď dospělejší a připravená na život?

No, dospělejší teda ani ne. A že bych byla nějak zvlášť připravená na život, to taky nemůžu říct. Že bych třeba uvažovala o stěhování a samostatném životě, tak to vůbec. Ono je to hodně dané tím, že sportuju a mamka mi se spoustou věcí, které bych jinak musela zvládat sama, pomáhá. Jsem moc ráda, že si nás mamka vzala (kromě dvou vlastních má Míša ještě dva nevlastní sourozence, pozn. aut.), protože si moc nedokážu představit, jaký bych měla život, nebýt ve vesničce. Sice nemůžu říct, co by bylo, kdybych neměla mamku, ale myslím si, že bych asi nesportovala a rozhodně bych neměla tak velkou a super rodinu, jakou mám. V dohledné době tedy určitě nějaké osamostatnění nechystám. Moje plány jsou někde jinde.

Počítám, že u toho několikrát zmiňovaného softbalu. Jak dlouho už se mu věnujete?

Softbal hraju asi od třetí třídy, ale předtím jsem začínala s teebalem, který se hraje ze stativu. Takže celkově se sportu věnuju asi tak od první třídy. Vlastně za to může mamka, které chtěla, abychom nějak sportovali a softbal znala od svého vnuka. V rodině jsme ho vyzkoušeli všichni, teda kluci hráli baseball a my holky softball, a mě to baví doteď.

Spousta dětí se sportem začne, ale nakonec u něj nevydrží dost dlouho na to, aby dosáhly nějakých výsledků. Co u vás bylo jiné?

Důležitou roli hrálo určitě to, že mamka s námi chodila na tréninky a podporovala nás a vždycky, když jsme byli doma, tak s námi trénovala a učila nás techniku házení. Samozřejmě mi dělalo dobře, když mě pochválila za to, co se mi povedlo, ale mnohem víc mě motivovalo, když mně třeba vytkla to, co dělám špatně. To mi pomáhalo v tom, abych se zlepšovala. Jako malá jsem softbal vlastně ani nijak zvlášť neprožívala. Postupně jsem ale zjistila, že jsou tady nějaké reprezentace, kde se hraje na vysoké úrovni, a že když je člověk členem reprezentace, můžou si ho třeba vybrat, aby hrál v zahraničí. A to mě začalo lákat. K podpoře od rodiny a trenérů se přidala vlastní motivace, takže jsem byla motivovaná doslova ze všech stran.

Čeho byste v softbalu chtěla dosáhnout? Máte nějaký cíl?

Příští rok je mistrovství Evropy, a pokud skončíme do šestého místa, tak se budeme moct zúčastnit kvalifikace na olympijské hry. To je teď asi můj nejvyšší cíl, kterého bych chtěla dosáhnout. Aktuálně nás čeká Canada Cup, což je turnaj profi týmů z USA a Kanady. Vzhledem k tomu, že v těchhle zemích se hraje ta nejvyšší liga, bude to pro nás určitě dobrá zkušenost. Zahrát si v Americe je vůbec takový můj sen, třeba i druhou divizi, ale hlavně zažít ten profi přístup, který se týká nejen tréninků, ale všeho kolem.

Přemýšlela jste někdy o tom, co vám vrcholový sport dal a naopak vzal?

Tím, že se věnuju intenzivně sportu, mám určitě míň času na rodinu. To je ale asi přirozené. Někdy jim to samozřejmě vadí a mě taky, na druhé straně mi to přejí a já jsem za to ráda, protože chtějí, abych byla v tom, co dělám a co mě baví dobrá, což já chci taky. Díky sportu jsem se taky o sobě dost věcí dozvěděla. Třeba to, že když se budu hodně snažit a půjdu za nějakým cílem, tak ho můžu dosáhnout.