Dlouhá cesta ke zraněnému srdci
Věrčina máma Olina zemřela na rakovinu, když bylo Věrušce osm. Její otec nebyl uvedený v rodném listě, prarodiče také nefungovali a po Olinčině smrti přidělená sociální pracovnice prostě rozhodla, že Věrka nemá z důvodu věku naději na umístění do rodiny, a proto patří do dětského domova.
„Jenže já Věrušku znala od miminka a s takovým řešením jsem se nechtěla smířit,“ to jsou slova Adély, SOS sociální pracovnice, která podporovala Olinu už před několika lety, když ji Věrčin otec opustil a ona se s holčičkou ocitla bez střechy nad hlavou.
Naděje… a zklamání
Adéla věděla, že Věrčina teta, sestra jejího otce, se o holčičku nikdy nepřestala zajímat, přála jí ke každým narozeninám a k Vánocům jí posílala malé dárky: sama děti neměla, a přestože se s bratrem nestýkala, o svoji neteř nechtěla přijít. Adéla musela zabojovat, ale nakonec docílila toho, že místo v dětském domově začala Věrka žít s tetou. Byly ale chvíle, kdy o správnosti vlastního úsudku pochybovala.
„Věrka tetě několikrát utekla a sociální odbor to vzal jako důkaz, že v instituci jí bude líp. Jenže kdo zná mechanismy traumatu, nikdy si nemůže vykládat věci takhle jednoduše. Sešla jsem se s Věrčinou tetou Radkou i s Věrkou, kterou naštěstí dočasně umístili do našeho krizového centra, a společně jsme hledaly východisko z nesmírně náročné situace.“
Láska je nakonec vždy silnější
S Radkou mluvila Adéla hlavně o způsobech, kterým se trauma ze ztráty nejbližších projevuje. „Laik si často myslí, že traumatizované dítě je uplakané a nešťastné, ale ono může strašně zlobit, provokovat, projevovat se drze a hrubě. Pořád je to ale zraněné dítě, které má panický strach z další ztráty a svým chováním jí vlastně předchází: když mě nikdo nebude mít rád, nebudu mít ani já ráda nikoho, o koho pak můžu přijít.“
Věrce jsem zase vysvětlovala, že Radka ji měla ráda od narození a že to se nikdy nezmění, ale že ji moc bolí, když vidí Věrku nešťastnou. Dohodly jsme se, že každý den od sedmi do osmi bude „hodina lásky“, ve které bude zakázáno všechno kromě projevů laskavosti. Při další konzultaci mi Radka skoro s pláčem vyprávěla, že se Věruška už od rána ptala, kdy už bude sedm… tak strašně se nemohla dočkat té „přikázané“ hodiny pohody. Myslím, že věci jsou na dobré cestě!“
Blog
