Dobrovolníkem v SOS Sluníčku
Jedu tramvají a pozoruji kapky deště, které stékají po okně. Na Andělu nastupuje tolik lidí, že už mám nos skoro přilepený na okno. Neubráním se a dýchnu na sklo a potom na něj nakreslím obličej, tak jako to dělal Honza, když byl malý. Odvrátím pohled od skla a znovu se vracím k přemýšlení, jestli mám vyndat z půdy stromeček a ozdobit ho nebo to nechat být. Honza už má jednadvacet a se svou novou holkou Veronikou na vánoční svátky jedou do Špindlu. Jsem ráda, že si spolu rozumí, ale zároveň bojuji s pocitem lítosti. Odrostl, osamostatnil se a já, pár roků před důchodem, mívám někdy pocit, že mi život končí. Mám teď spoustu volného času, dostatek energie, našla jsem si spoustu koníčků a zájmů, i přesto mě stále napadá, že by můj život měl být smysluplnější. Tramvaj prudce zabrzdí a já si uvědomím, že na další zastávce musím vystoupit. Dlaní smáznu namalovaný obrázek na skle. Vystupuji z tramvaje a v dálce vidím přijíždějící autobus. Na poslední chvíli jsem ho stihla a teď už zbývá jen pár minut, než dorazím do krizového zařízení pro ohrožené děti SOS Sluníčko.
Vrátit dětem důvěru
Chodím sem každé středeční odpoledne a je to pro mě nejhezčí čas. Za záclonkou v prvním patře už vidím Klárku, jak mě vyhlíží. Vstoupím do bytu a Klárka mi skočí do náruče.“ Budeme si dnes teto skládat z papíru?“ „Já chci udělat vlaštovku“, skáče jí do řeči Pavlík . „Já či laštošku!“ Šišlá jeho bratříček Péťa. Ještě něž se kluci začnou hádat, vyndám na stůl těsto.“ Dnes budeme děti péct perníčky“. „Co to je za modelínu?“ Ptá se jedenáctiletý Olík, který drží těsto v rukou a užasle si ho prohlíží. Neubráním se úsměvu. Válím těsto a děti si vybírají formičky. Pak už děti vykrajují a Klárka nadšeně říká : „Až vyrostu budu perníkářka.“ „ Myslíš pekařka nebo cukrářka?“ opravuji jí a vidím na tváři výchovné tety smutný úsměv. Jen ona ví, v jakém stavu Klárku přivezli, když její maminka zkoušela perník. „A co budeš dělat ty Olíku, až vyrosteš?“ Ptám se kudrnatého klučiny. „Já budu bezdomovcem.“ Klárka hned přispěchá s vysvětlením.“ Jeho táta je bezdomovec a Olíka to čeká taky“. „Tak tomu není.“ Rázně napomínám Klárku a v duchu si říkám, jak moc bych si přála, aby tyto děti získaly víru v sebe sama a naučily si svůj život řídit sami. Pohlédnu na výchovnou tetu, která má Petříka na klíně a prohlíží si spolu formičku ve tvaru hvězdičky. Vím, že se denodenně snaží postarat se o svěřené děti, ale dělá mnohem víc, snaží se vrátit těmto dětem důvěru v lidi, že ne všichni jsou zlí. Vyndávám upečené perníčky z trouby a malý Petřík si hned jeden bere a běží s ním k nástěnce. Teď si ty perníčky pověsíme na výstavku, že?
Blog
