Dva scénáře pro Barunku
EXPOZICE
Katce je čerstvě osmnáct, Matějovi devatenáct, bydlí na ubytovně, žijí z brigád, co si Matěj najde. Oba zdědili po rodičích dluhy, Katka vyrostla v dětském domově a Matěje máma týrala, tak nakonec radši bydlel od patnácti po kamarádech. Že je těhotná, zjistila Katka příliš pozdě. Barunku nechala v porodnici, ani se o ni nezkoušela postarat.
Scénář #1
ZÁPLETKA V kojeňáku v areálu porodnice strávila Barunka několik měsíců, občas ji chovala dobrovolnice, tety byly hodné. Jenže Barunka měla abstinenční příznaky, budila se několikrát za noc, často se uspala vlastním pláčem. V pěti měsících se dostala do dalšího kojeňáku, tam měla na zdi obrázky, ale pořád ji zvedali, krmili a přebalovali jiní lidé. Líbila se jí jedna teta s blonďatými vlasy, hezky se na ní smála, ale byla u ní jen občas a jednou už nepřišla vůbec, změnila zaměstnání. ROZUZLENÍ Báře je devět, žije ve svém třetím dětském domově. Měla několik oblíbených tet, ale všechny se buď odstěhovaly, nebo odešly na mateřskou, tak už se radši na nikoho neupíná. Od mala má co jíst, kde spát, spoustu hraček, perfektní lékařskou péči, ale z kojeňáků si odnesla břemeno chybějící vazby na jednoho blízkého člověka, kterého se nikdy nezbaví. I proto na osmileté preventivní prohlídce dětská doktorka konstatovala opožděný vývoj a snížený intelekt.
Scénář #2
ZÁPLETKA Díky fungujícím službám a osvícené sociální pracovnici se už týden po svém narození dostala Barunka do krátkodobé pěstounské péče. Pěstouni, pro které to bylo první svěřené děťátko, měli čtyři vlastní dospělé děti a dokonce už i vnoučata o něco starší, než byla Barunka. V domácnosti byla pořád spousta lidí, každou chvíli ji někdo choval, ukazoval jí hračky, obrázky, vozil v kočárku, ale ke spánku ji ukládala pořád stejná náhradní maminka. Ta ji měla nepřetržitě u sebe i v těch prvních týdnech, kdy Barunka v noci hodně plakala, vždycky ji hned ukolébala a utěšila. Barunka tak byla v necelém roce šťastné batole, které se nebálo cizích lidí, protože měla jistotu jedné náruče vždycky někde nablízku. ROZUZLENÍ Barče je devět, od svých čtrnácti měsíců je doma v adoptivní rodině. Po mámě znova a znova chce, aby jí vyprávěla, jak ji viděla poprvé. „Rozběhla ses ke mně a já jsem věděla, že ses narodila, aby u nás mohla bydlet ta nejšťastnější holčička na světě.“ „A plakala jsi?“ „Rozplakala jsem se, jako do té doby ještě nikdy, ta radost nešla zastavit.“ Barča chodí na atletiku a na zpívání, ve škole má nejradši zeměpis, s rodiči jezdí po celém kraji a sbírá turistické známky. Peče s mámou cukroví, večer si čte knížky, o kterých pak vypráví holkám ve třídě, nejradši Olince, to je její nejlepší kámoška. Výrok doktorky z osmileté prohlídky zněl: zdravá, spokojená slečna, vývoj v normě, upovídaná J A takových dvojitých scénářů je pořád ještě dost, nebo spíš až moc. Ať se všem Barunkám daří!
Blog
