Jak dát to, co sama nemám?
Nevlastní táta byl jediný člověk, kterého kdy měla Kateřina ráda. Když zemřel, bylo jí smutno, ale věděla, že tím pro něj skončily dlouhé měsíce bolesti způsobené vážnou nemocí. Sama se tedy se ztrátou dokázala vyrovnat, byla ale zoufalá z toho, že neumí ve stejném trápení pomoci své pětileté dceři Ivetce.
Chci pomoct, ale nevím jak
Milovaný děda byl pro Ivetku celý svět. Zato táty se bála, když se napil, byl zlý nejen na Kateřinu, ale i na malou dcerku. A to natolik, že ho za to nakonec odsoudili na několik let do vězení. V té době už rodině pomáhala naše kolegyně, sociální pracovnice Kristýna. Právě na ni se proto obrátila Kateřina s trápením po smrti Ivetčina dědečka. „Já strávila většinu dětství v děcáku,“ vyprávěla jí. „Vidím, jak Ivetce děda strašně chybí a chtěla bych jí pomoct, jsem přece máma – ale já nikdy nikoho tak ráda neměla, tak vůbec nevím, jak na to.“
Kristýna si naštěstí věděla rady. „Psychologa nahradit nedokážu, ale hodně mi pomáhá materiál Sešit pro děti, kterým někdo zemřel. Pracuje se v něm s emocemi dítěte a s dalšími pomůckami: hudebními nástroji, hracími kartami nebo běžnými věcmi, které mohou dítěti připomínat milovaného člověka a kousek z něj mít u sebe v těch nejtěžších chvílích. Takhle jsme s Ivetkou do krabice vzpomínek uložily třeba kamínky a barevné suché listí, které si nosila domů z procházek s dědečkem.“
Láska tady zůstává
Zkušená Kristýna pomohla porozumět emocím, které Kateřina jako malá sama nezažila, a díky ní se posílilo i mateřské pouto mezi Kateřinou a Ivetkou. Dneska už dokáže maminka s dcerkou vzpomínat na dědu společně, protože pochopila, jak moc to pro ni znamená. Dokud mají dědu v srdci, je tady s nimi napořád.
Blog
