Jako uběhnout maraton za deset minut
Lucie se dívá na chlapečka, apaticky vmáčknutého na invalidní vozík, a na jeho mámu Simonu s pláčem na krajíčku. Hlavou jí běží včerejší verdikt: „Máte měsíc, pak Ondru umístíme do ústavu.“ Sociální pracovnici Lucii zní taková věta podobně, jako by jí někdo přikázal uběhnout maraton za deset minut: jen vymyslet, jak by šlo danou situaci zlepšit – natož to zrealizovat – trvá běžně půl roku, spíš déle. Ondrášek je po obrně nejen upoutaný na vozík, ale má i trvale zkroucené prsty a dlaně dovnitř. Jednou za měsíc chodí na injekce, které silnou křeč v rukou na chvíli uvolňují, ale další tři dny mu způsobují bolesti a nevolnost. Lékaři mu nedávali žádné šance na zlepšení, proto ani nerehabilituje a proto možná sociální odbor navrhl odebrání mamince, kterou vážná nemoc upoutala na lůžko.
Jen tak se nevzdáme
Lucie ale vidí místo všech těch nepřekonatelných překážek silné citové pouto, které mezi chlapcem a jeho mámou je, a s tímhle se prostě smířit nechce. Zorganizuje návštěvu terapeutky, která k práci s postiženými a traumatizovanými dětmi používá zooterapii a spoustu dalších metod. Při lovení barevných kuliček z akvária Ondra trochu rozevírá prsty, jinak trvalou křečí vtisknuté do dlaní. S úsilím maratonce před cílem všechny po hodině a čtvrt vyloví. Terapeutku, co viděla jeho spis, to ohromí. Setkají se ještě několikrát a pokaždé je vidět změna k lepšímu. Lucie mezitím najde dobrovolníky, kteří budou Ondru vodit do školy, dokud se maminka neuzdraví.
Naděje neumírá
Ondra, který měl kvůli spastickým končetinám prožít celý život na vozíku jako někdo, kdo se sám nikdy neobstará, má najednou naději na relativně samostatný život. Na setkáních s terapeutkou se dokáže tak uvolnit, že několikrát pohladí terapeutického psa Ťapku. A minule si s Lucií při loučení plácnul dlaní o dlaň. „Při svojí práci si moc citů nemůžu dovolit, za pár týdnů bych vyhořela. Ale v té chvíli jsem i přes zatnuté zuby začala brečet. Ten „placák“ s Ondrou, co bez injekcí ruce neuvolnil už léta, bylo něco výjimečného. Dostala jsem díky těm pokrokům čas navíc, už věřím, že Ondrášek bude moct zůstat s mámou, i když tomu na začátku nikdo kromě mě nedával žádnou šanci. Já si ale myslím, že naděje umírá úplně poslední… nebo možná neumírá vůbec nikdy. Možná o tom je moje práce: věřit, že naděje neumírá.“
Blog
