Kdo je tady hrdina
Jaká je vaše nejstarší vzpomínka? A je šťastná, nebo spíš dětsky smutná? Než si Davida a jeho sestru vzala paní Michaela do pěstounské péče, utkvěla mu v paměti jen jedna událost, a to den, kdy si pro něj přijela. „Moje mamka si mě vzala v pěti letech. Jeli jsme ještě pro nevlastní sestru.“ Pak ale začal David zážitky nasávat jako houba. „Moje dětství bylo úžasné. Plné srandy, zážitků a hlavně společných chvil s rodinou a kamarády. Vzpomínám si, jak jsme vždycky jezdili na různé víkendové akce s vesničkou nebo na hory do Jeseníků. S mamkou jsme hodně navštěvovali památky po celé republice. Vím, že ségru to moc nebralo, ale já historii, zámky a hrady vždycky miloval.“
Pomáhat a chránit
David se dobře učil a střední školu si tak mohl vybrat, jakou chtěl. „Šel jsem na střední školu, kde jsem vystudoval sociálně právní činnost. Vždycky jsem chtěl být policistou, ale osud mě zavál někam jinam.“ Od mala navštěvoval kroužek dobrovolných hasičů a v osmnácti letech vstoupil do tzv. Jednotky. To už obnáší intenzivní výcvik a spoustu výjezdů. Davida to začalo hodně bavit a rozhodl se studovat na hasičské škole, která patří hasičskému záchrannému sboru.
Život naplno
„V této chvíli dodělávám školu a připravuji se na nástup k profesionálním hasičům. Dělám to, co mě baví. Jezdím jako vedoucí na tábory, chodím zpívat, hraji na hudební nástroj. Řekl bych, že v celku žiji šťastný život, a to díky podpoře mé rodiny, přítelkyně a všech, co se podílejí na mojí budoucnosti.“ O hasičích se právem říká, že jsou to hrdinové: rozhodli se nasazovat svoje zdraví a někdy i život pro úplně cizí lidi. V příběhu je ale hrdinů víc: Davidova pěstounka, která mu dopřála šťastné dětství, i další lidé okolo ní, kteří ji v nelehkém úkolu podporovali. Všem přejeme hodně štěstí, a jak se zdraví nejen hasiči: zdar!
Blog
