Když Pán Bůh za nic nestojí

Pro malého kluka je táta něco jako Pán Bůh. A když něco dělá bůh, tak to přece nemůže být špatně, no ne? Pepa s tátou jezdí na montáže, někdy i místo školy, nemůže se vynadívat, jak si zapaluje cigarety jednu od druhé a přihýbá si piva i za volantem, a připadá mu, že má nejlepšího tátu na světě. Libor se nezastavil před ničím a součástí jeho svérázné výchovy bylo i velmi hrubé chování k partnerce, Pepově mámě Olze. Pepa tátu napodoboval a když mu bylo dvanáct, začala se ho kromě spolužáků bát i vlastní máma. To ona sama požádala o Pepovo umístění do ústavní výchovy: viděla Liborův devastující vliv, ale sama už na syna nestačila. Libor reagoval podle své nátury: vyhrožoval smrtí nejen sociální pracovnici SOS vesniček Romaně, která dostala rodinu na starost, ale i soudkyni. Když Romana při soudním řízení ukázala výhružné e-⁠maily s obrázky rakví, které jí Libor posílal, následovalo odsouzení ke dvěma rokům vězení.

Nečekaná proměna

Pepovi se po tátovi stýskalo, ale v ústavu naštěstí dobře fungoval sociální pedagog a Pepa, který mužský vzor potřeboval, v něm našel spřízněnou duši. Najednou tu byl někdo, kdo nemluvil sprostě, nekouřil, nechlubil se množstvím vypitých panáků, partnerek a rvaček – a zároveň si nenechal nic líbit, stál si za svým, co slíbil, to platilo, a to samé požadoval po ostatních: prostě byl takový, jak si Pepa představoval opravdového chlapa. Když za ním máma přijela na návštěvu a chvíli si s ní povídal, poprvé ho napadlo, že to, co říkal táta, možná nebylo všechno až tak hodné obdivu. Když Olga sebrala odvahu a zeptala se ho, jestli by chtěl domů na víkend, sám sobě slíbil, že na ni ani jednou nezvýší hlas. Poprvé se to ještě úplně nepodařilo, ale podruhé už si návštěvu opravdu užil.

Křehké příměří

Když pandemie zavřela školy a výuka se přesunula do online prostoru, začal Pepa jezdit k mámě i v týdnu. Olga, která pracovala na směny, se synovy proměny nemohla nasytit a ve svých volných dnech mu pomáhala s úkoly. Řídila se přitom tím, co jí kladla na srdce Romana, která samozřejmě rodinu doprovázela i během Liborova pobytu ve vězení: „Hlavně s Pepou nemluvte špatně o tátovi jakkoliv jste v právu. On sám časem zjistí, kde je pravda.“ Co jí dřív připadalo nezvládnutelné, bylo najednou jednoduché a hlavně přirozené. Ani ne po roce si Olga zažádala o svěření Pepy zpátky do své péče. I Pepa se těšil zpátky domů, i když se to těšení místilo s ostychem. Zpětně viděl, jak moc mámě ubližoval, ale protože mu Olga nic nevyčítala, nakonec to zvládnul. Bylo to jako druhá šance a on se jí nechtěl vzdát.

Nebude to snadné

Happy end? Jak se to vezme. Minulý měsíc kontaktoval Romanu čerstvě propuštěný Libor a chtěl po ní, aby odvolala svoje svědectví o tom, že jí vyhrožoval. Romana samozřejmě odmítla, ale všem je jasné, že se Libor svého vlivu na syna nebude chtít vzdát. Konec příběhu to tedy určitě není, ale jedno je jisté: Romana bude Olgu a Pepu podporovat ze všech sil až do Pepíkovy dospělosti. Romana věří, že dokáže sám rozeznat dobré od špatného, ať mu to bude říkat kdokoliv: i kdyby si u toho hrál na samotného Pána Boha!

CHCI PODPOŘIT