Komu přeje štěstí
Komu přeje štěstí? No přece připraveným! Jenže jak se připravit, když je před vámi krok do takové velké neznámé, jako je dospělost – a jste na to úplně sám? Ríša takhle přemýšlí už několik měsíců a není mu vůbec do zpěvu. To, že děti nebo spíš čerství dospělí po odchodu z dětského domova mnohdy zažívají často nepřekonatelné obtíže, je známá věc. I to, že střet s realitou nekončívá vůbec dobře, a i když je i v dětských domovech stále více osvícených vychovatelů a pedagogů, kteří se snaží děti na samostatný život co nejlépe připravit, těch špatných konců je stále příliš mnoho.
Strach ze vzduchoprázdna
Jen málokdo z nás se o sebe musel „úderem“ svých osmnáctin postarat sám, úplně ve všem. A i ten, kdo to dokázal, mohl se těšit na nedělní oběd u mámy a podporu v případných problémech. Jenže Ríšu v neděli nikdo nečeká a sám tuší, že to taky nemusí zvládnout. Ještěže se s rostoucími obavami svěřil Zdeňkovi, svému vychovateli. Zdeněk se trochu divil, protože s Ríšou nikdy nebyly problémy: na učilišti se mu dařilo, do domova se nevracel opilý, bezcílné toulky po městě ho nebavily – ale Ríšovu strachu rozuměl: několikrát už zažil, že i bezproblémové děti se po odchodu z ústavní péče během několika týdnů dostaly do spirály hromadících se průšvihů, dluhů a nakonec skončily v lepším případě pod mostem. Zdeněk věděl o domu na půl cesty v SOS dětské vesničce a doufal, že tam bude pro Ríšu místo. A taky že tam Ríša bude chtít jít bydlet: mnohdy je vidina svobody silnější než strach z ní. Ríša o tom ale dlouho nepřemýšlel a po společné návštěvě domečku v záplavě zeleně se Zdeňkovi svěřil: tam bych moc rád šel… Za necelý půlrok, týden po svých osmnáctinách, se Ríša neocitl ve vzduchoprázdnu, ale podával si ruku s Matějem, vedoucím sociální služby Dům na půl cesty.
Na začátku cesty
Tady by pohádka mohla skončit… kdyby to byla pohádka. Jenže ve skutečnosti pro Ríšu začalo náročné období. Jen naplánovat měsíční výdaje dalo práci. Až takovou, že po dvou měsících už měl Ríša svůj první dluh. Matěj ho při společných setkáních nechal samotného přijít na to, že jen z přídavků a příspěvku na bydlení nevyžije, pokud nechce snídat, obědvat i večeřet třeba jen chleba s hořčicí. Ríša si sám našel brigádu, jen pracovní smlouvu s ním Matěj prošel, aby za svoji práci dostal zaplaceno. Nejhorší bylo si hlídat sobotní vstávání, ale i to se povedlo. Krůček po krůčku spolu nacvičovali to, co děti jinak odkoukávají od rodičů: rozpočítat příjmy a výdaje, naplánovat nákup na víkend, včas zaplatit nájem, nezapomenout vstát a odejít na brigádu, i když kamarádi dospávají veselý večer. Když se poprvé objevila nutnost zaplatit přes internet, Ríša to chtěl celé vzdát: tohle nemůžu zvládnout. Banka, doklady, žádosti, úřední dokumenty, k tomu všechny ty reklamní letáky, které nabízejí tak výhodné a rychlé půjčky úplně na všechno: hotová džungle.
Radost ze života
Společně ale nakonec všechno zvládli a po roce a půl Matěj navrhnul, jestli by se Ríša nechtěl přestěhovat do tréninkového bytu, Ríša se nebál říct ano. Vždyť si ani ne měsíc po závěrečných učňovských zkouškách našel práci, dokonce v soukromé dílně, nejrychleji ze všech spolužáků. Jako první z nich také dostal pracovní smlouvu na dobu neurčitou: možná proto, že do práce od nástupu ani jednou nezaspal… vždyť to měl nacvičené z brigády! V tréninkovém bytě, kde platí už plný nájem, nemá ani korunu dluhu. A to si koupil televizi a dokonce i vysněné akvárko. Teď už mu připadá, že dokáže všechno. A přitom to nemuselo vůbec dobře dopadnout. Ještěže štěstí přeje… komu vlastně? Někdy těm, komu druzí přejí lepší život a také je na té cestě podpoří. Ale také si to zaslouží a opravdu se snaží. Jako Ríša!
Blog
