Konečně z domova?
Není to úplně pravidlem, ale často je odchod z domova toužebně očekávaný: konečně se nebudu muset nikoho ptát, jestli můžu přespat u kamaráda. Můžu si vařit a jíst, co budu chtít. Z mejdanu se můžu vrátit i k ránu, i když je ten odchod z domova jen částečný v podobě pobytu na koleji… A taky to může být jinak. „Doma“ znamenalo pro Táňu „u nás v děcáku“ a i když to bylo pořád lepší než dřív u táty, osmnáctiny s kdovíjakým nadšením nevyhlížela. Maminka jí umřela ještě dřív, než Táňu naučila vařit, táta jedenáctiletou rebelku se zraněnou duší nezvládl a dětský domov byl jediné bezpečné útočiště. Ale co teď? Název domu na půl cesty, SOS Kotva, trochu naděje snad nabízí.
Prolomit ledy
Lehké to ale nebylo. Přirozené tíhnutí ke svobodě bez pravidel po oficiálním vstupu mezi dospělé mnohokrát způsobilo střet s pravidly domu: dokonce dvakrát skončilo (naštěstí dobrovolnou) psychoterapeutickou hospitalizací. A společným úsilím se začaly ledy přece jen lámat. „Je to drobnost, ale opravdu mě potěšilo, když Táňa poprvé uklidila společné prostory bez urgování, bez připomínání, že na ni přišla v rozpisu řada. Musela z toho mít ale ještě větší radost než já, protože když měla službu příště, tak krásně uklizeno snad ještě nebylo a bylo dokonce umyté nádobí po někom jiném – prostě udělala něco, co nemusela“, řekla o Táně sociální pracovnice kotvy Maruška. Jako všichni ostatní pracovníci SOS vesniček, i ona bere problémy a krizové momenty jak součást své práce a snaží se stavět spíš na světlých chvilkách své svěřenkyně. Chválí ji za to, že se po hospitalizaci objednala na návaznou individuální psychoterapii a začala jezdit na výlety v blízkém okolí Kotvy, o kterých pak nadšeně vyprávěla.
Záchranná kotva
O svých vlastních úspěších Marie moc nemluví, ale vedle toho, že svou trpělivostí, důsledností a zároveň schopností pozitivně motivovat umožnila Táně zmíněné úžasné pokroky, jsou tu i další. Třeba ten , že se na společné schůzce podařilo motivovat Tánina otce k tomu, že po dlouhé době souhlasil s plněním své vyživovací povinnosti a začal se o Táňu znovu zajímat. Tánino „konečně z domova!“ není tedy tak úplně růžové. Bez podpory zkušené Marie, bez záchranného kruhu v podobě rodiny a křehkou psychikou po všem, čím si musela v dětství projít by se možná Tánin vstup mezi dospělé změnil v noční můru špatných rozhodnutí a jen narůstajících problémů. Díky záchranné kotvě má naději, že svoboda pro ni za pár let může znamenat štěstí a spokojenost. Tak šťastnou plavbu!
Blog
