Náručí paní Kateřiny Horákové prošly už čtyři pěstouňátka, tedy, abychom byli přesní, tři prošly a čtvrté si v ní právě hoví. Po třech holčičkách je to první klučík. Když ho chová, vzpomene si paní Horáková občas na nevlastního bratrance, který do rodiny doputoval z dětského domova. „Jako děcka jsme spolu trávili spoustu času, hodně jsme si rozuměli, ale okolo jeho 10 let se začaly objevovat problémy. Všechno muselo být jen jeho, začal krást… teď ve svých téměř 50 letech má za sebou již 30 let ve vězení a má celý život zkažený. Jsem přesvědčená o tom, že to způsobilo narušení citové vazby po narození a první roky života v ústavu,“ vzpomíná paní Horáková, kterou i tahle zkušenost přivedla k rozhodnutí stát se pěstounkou. A i proto jí dělá takovou radost zahrnovat Matýska láskou, protože ví, že on tu šanci dostal.

Lidé zvenčí si často myslí, že starat se o úplně cizí dítě musí být mnohem těžší než o to vlastní: nevidíte se v něm, neprožila jste jeho narození, není tam pokrevní pouto a tak podobně. Zkušenost paní Horákové je ale jiná a je to moc krásné. „Mnohem víc si užívám ty samotné chvíle péče, mazlení, sounáležitost, která je zvlášť pro kojence tak důležitá. V tomhle mi štěstí tedy přálo, měla jsem zatím samá hodná miminka.“

I štěstí je v téhle nádherné a náročné práci potřeba. Matýsek, kterého si přivezla přímo z porodnice, se narodil závislým rodičům, ale jako zázrakem neměl žádné zjevné zdravotní problémy. „Lidé, kteří mě znají delší dobu, mi i říkají, že to není možné, že mám všechny děti tak hodné, milé, usměvavé,“ říká se smíchem paní Horáková a čím dál tím víc je zřejmé, že jen štěstím to nebude. Sama se totiž ráda a často směje a její dobrá nálada je přímo nakažlivá – a proč by se nenakazily i děti, které jsou vnímavé a emoce z okolí nasávají jako houba?

Není to ale tak, že by ten optimismus paní Horákové pramenil z nošení nějakých růžových brýlí, které jí brání vidět realitu takovou, jaká někdy bývá, tedy tvrdou a smutnou. To pozná každý, kdo se jí zeptá na motivy jejího rozhodnutí stát se pěstounkou. „Když si člověk představí, že by to miminko leželo v nějaké té ústavní postýlce a koukalo do stropu, tak mi to úplně trhá srdce. Stačí, abych si představila, že ho nikdo nepochová, když zapláče,“ posteskne si paní Horáková, která ale svou „misi“ nebere jako oběť, jako čistou službu někomu bezmocnému, kdo ji potřebuje a kdo nikoho jiného prostě nemá. „Mě hrozně obohacuje dávat někomu všechnu svoji lásku. Člověk se nemusí stydět myslet taky trochu sám na sebe. Když se cítí šťastný a naplněný, tak se to přenese i na ty děti, o které se stará, a tak je to správně. Těžko říct, komu to přináší víc, jestli tomu dítěti nebo mně.“

Jména dětí byla z důvodu ochrany soukromí změněna.