MF Dnes: V domovech je dětí víc, než tam musí být

Podle Lenky Gláserové, která je vedoucí sociální pracovnicí naší brněnské pobočky SOS Přístav, zájem o práci pěstounů klesá, protože je nejen těžká, ale i podhodnocená. O tom proč tomu tak je a co to způsobuje si s ní pro deník MF Dnes povídala Tereza Ďaďová. Rozhovor vyšel 17. 7. 2023 a my vám jej exkluzivně přinášíme v nezkrácené podobě.

Devatenáct let se již Lenka Gláserová věnuje práci pro brněnskou SOS dětskou vesničku, která do života pomáhá dětem, jimž nebylo přáno vyrůstat ve své biologické rodině. K službě pěstounů, kteří se o ně nejen ve vesničce starají, chová velký respekt.

„Dítěti nahradí jeho nejbližší osobu a ono má pak naději své trauma z odloučení vyléčit,“ vyzdvihuje vedoucí sociální pracovnice pobočky SOS Přístav Brno, jejíž činností je doprovázení pěstounských rodin. Vnímá však také, že tato práce je nejen velmi cenná, ale i nesmírně náročná. „Děti, které byly zanedbávané, zneužívané, nebo týrané, si s sebou nesou traumata. Pracovat s nimi mohou jen lidé velmi zralí, zdraví, vřelí a trpěliví,“ upozorňuje Gláserová. Trápí ji, že zájem o pěstounství klesá.

Co musí zvládat člověk, který se rozhodne stát se pěstounem?

Nikdo, kdo si pěstounskou péči nevyzkouší na vlastní kůži, si nedovede představit, jak extrémně náročná práce to je. Pěstouni nejsou v práci osm hodin, po nichž si jdou domů odpočinout jako většina z nás. Je to práce na plný úvazek, a to doslova. Ve chvíli, kdy je pěstounovi do péče svěřeno novorozené dítě či dítě s handicapem nebo psychickým traumatem, zažívá probdělé noci či nekonečné návštěvy lékařů a odborníků.

Je zjevné, že to není práce pro každého, souhlasíte?

Pro někoho, kdo si to nevyzkoušel, je ta náročnost nepředstavitelná. Možnosti odpočinku pro pěstouny jsou minimální. Děti, které se do pěstounské péče dostávají, si s sebou nosí traumata a velmi často i zdravotní handicapy, pěstouni je tedy nemůžou jednoduše poslat na tábor, aby si od povinností odpočinuli. To s sebou nese obrovské riziko syndromu vyhoření.

Považujete právě tohle za důvod, proč zájem o práci pěstounů upadá?

Podle mého názoru je důvodem několik věcí naráz. V první řadě má pěstounství jako zaměstnání velmi malou společenskou prestiž, což mu škodí. Myslím, že by se vyplatilo, kdyby kraje či ministerstvo realizovaly mnohem větší náborovou kampaň a nabízely veřejnosti víc informací o tom, jak výrazně může pěstounství zkvalitnit život dítěti, které díky tomu nemusí vyrůstat v ústavní péči. V druhé řadě to má na svědomí slabé finanční ohodnocení.

Dá se pěstounstvím vydělat jako v běžném zaměstnání?

V současné době se odměna pěstouna odvíjí od počtu dětí, o které pečuje. S jejich počtem se navyšuje. Pokud se jedná o jedno či dvě děti, tak se tou odměnou pěstoun neuživí a mnohokrát se stává, že musí ještě chodit do další práce (odměna pěstouna při jednom dítěti v dlouhodobé péči činí 17 300 korun měsíčně – pozn. red.). Kromě platu by mohla být vyšší i dávka na úhradu potřeb dětí, protože péče o ně, zvlášť o děti v pěstounské péči, je hodně nákladná a časově náročná.

Donesly se k vám i takové hlasy, že pěstounství může představovat snadno vydělané peníze?

Upřímně řečeno si nedovedu představit člověka, který vykonává takhle náročnou práci kvůli tomu malému množství peněz, které pěstouni dostávají. Samozřejmě vyloučit to nemůžu, ale určitě to není rozšířená záležitost. Dokonce pěstouni, kteří se starají o dítě svého rodinného příslušníka, jako například o vnouče či synovce, dostávají příspěvek ještě menší. Já sama se setkávám s pěstouny, kteří si vydělávají druhou prací, aby dětem mohli hradit všechno, co potřebují. Konkrétně asistujeme například rodině, která má ve své péči pětiletého chlapečka s kombinovaným postižením. Pán pracuje, paní se naplno stará o chlapečka a na jeho zaopatření dávají i rodinné peníze.

V čem se pěstounství liší od toho, co lidé běžně dělají, když mají vlastní děti?

Tyto dvě činnosti někdy slýchám srovnávat, ale nejde o to stejné. Velký rozdíl je v tom, že dítě, které bylo opuštěné svými biologickými rodiči, prožije obrovské rané trauma. To je něco, co kvalitu života dítěte nesmírně ovlivní už od malého miminka. Takové dítě pak své pěstouny testuje, jestli ho mají rádi, což se projevuje tak, že zlobí. Někteří lidé si myslí, že novorozené dítě, které opustí matka, si přece nemůže nic pamatovat, ale v tom se velmi mýlí. Dítěti se to ukládá hluboko do podvědomí a následně se tohle trauma projevuje poruchami chování či učení, běžné jsou i problémy s navazováním vztahů. Miminko svou matku pozná po čichu, a když ji při sobě necítí, úplně ztratí pocit bezpečí.

Dokáže tohle pěstoun nahradit?

Obrovským smyslem naší práce je, že pěstoun dítěti nahradí tu nejbližší osobu a ono má pak naději své trauma z odloučení vyléčit. Pěstoun je terapeutický rodič, který ví, jak k takovému dítěti přistupovat, má znalosti a nástroje, kterými se snaží dítěti pomoct, a dokáže dítě uzdravit tak, jak by se to v ústavní péči nepodařilo. To se s obyčejnou výchovou nedá srovnávat.

Jak se u dětí takové trauma projevuje?

Jako pocity ztráty, ohrožení nebo pocit, že nikam nezapadají. K tomu, aby takhle těžce zkoušené dítě vkročilo do dospělosti bez těchto negativních pocitů, mu může pomoct jen pěstounská péče nebo adopce. Naší organizací prošla spousta dětí, jimž se prostřednictvím terapeutického rodičovství podařilo pomoci k vnitřnímu uzdravení, z kterého vede cesta k samostatnému spokojenému životu.

Pokud se mu této péče nedostane, může to mít velké následky?

Mnohokrát se stává, že děti, které jsou v raných letech zanedbávané, nebo dokonce týrané, a nedostanou se k blízké osobě, která by jim lásku a bezpečí poskytla, toto chování opakují v dospělosti. Stává se pak z toho generační trauma. Je potom obrovskou satisfakcí pro mě, ale hlavně pro samotné pěstouny, když vidí, že dítě, které dlouhé roky vysloveně piplali, z traumatu vyléčili a ono žije šťastný a uspořádaný život.

Může takové uzdravení dětem poskytnout i ústavní péče?

Ze své praxe pozoruji, že to dokáže jenom náhradní rodinná péče. V dětském domově se to dosáhnout nedá, i kdyby tam byl sebelepší personál.

Proč?

Každý člověk si potřebuje vytvořit vztah k jedné osobě. Pokud všechno v rodině funguje tak, jak má, a miminko je neustále v kontaktu se svou matkou, která ho chová a mazlí, potom si dítě vytvoří obraz, že svět je bezpečné místo. Když je ale přesunuté do ústavní péče, kde se personál střídá, tak i přes největší snahu vychovatelek mu není umožněno se emočně navázat na jednu osobu a trauma si s sebou nese dál. Čím později se dítě dostane z ústavní do pěstounské péče, tím víc je traumatizované a déle potom trvá, než se aspoň částečně uzdraví.

Je ještě v něčem pěstounská péče lepší než ta ústavní?

Odhlédneme-li od toho nejdůležitějšího, čím je vyšší prospěšnost pro děti, je pěstounství méně nákladné pro stát. Ústavní péče je velmi drahá, stát musí platit prostory, zaměstnance nebo zdravotnický personál v třísměnném provozu. Pozitivní efekt je mnohem menší. Samozřejmě jsou v systému i děti, které se do náhradních rodin umisťují velice těžce, ať už z důvodu vysokého věku, nebo těžkého zdravotního omezení. Myslím si však, že v ústavních zařízeních je pořád mnoho dětí, které by tam být nemusely.

Proč myslíte, že tomu tak je?

Myslím si, že částečně selhává systém, který není dost pružný na to, aby efektivně a dost rychle umisťoval děti do náhradních rodin. Částečně je to samozřejmě taky z důvodu, že není dostatek pěstounů a ti existující mají omezené kapacity na to, kolik a jaké děti jsou schopni do své péče přijmout. Bylo by proto perfektní, kdyby vznikl systém specializované pěstounské péče, do kterého by byli zařazeni pěstouni, speciálně vyškoleni a adekvátně honorováni k tomu, aby pečovali o děti se zdravotním postižením.

Dostávají pěstouni větší příspěvky na dítě s handicapem?

Ano, ale ve většině případů to pořád nestačí. Setkáváme se bohužel často i s tím, že pojišťovny nejsou ochotné zaplatit nejlepší možnou péči, kterou to dítě potřebuje, a pěstouni to pak hradí ze svého.