Náš brněnský dům na půl cesty SOS Kotva slaví letos desáté výročí od svého založení, za tu dobu tu na nějakou dobu našlo útočiště na osm desítek mladých lidí. Posledních pět let jej vede Karolína Jelínková. Povídali jsme si s ní o její práci s mladými dospělými, kteří to v dětství neměli úplně snadné, a proto je náročný i jejich přechod do samostatného života.
Co tě přivedlo k práci v domě na půl cesty?
Několik let jsem pracovala s lidmi bez domova. Byla to zajímavá, různorodá práce a moc mě to bavilo. Práce s mladými dospělými pro mě byla výzvou: uvědomovala jsem si, že tady je ještě mnohem větší naléhavost. Tady se teprve rozhoduje o tom, jestli ti lidé jednou skončí na ulici, spadnou do nějaké závislosti, nebo jestli se podaří překlenout jim ty těžké začátky, nějak se zvednou a dokážou funkčně a spokojeně žít.
A naplnila ta práce tvá očekávání?
Ze začátku jsem se trošku bála, jestli mi to s mladými dospělými půjde, jestli u nich budu mít respekt. A docela mě překvapilo, jak moc mě to chytlo. Je to pobytová služba pro maximálně osm klientů, kteří přicházejí z dětských domovů, výchovných ústavů, pěstounské péče nebo nefunkčních rodin, mnohdy tedy nemají nikoho blízkého, o koho by se mohli opřít. Nějakou dobu jsem hledala rovnováhu, abych jim dokázala poskytnout ten pocit blízkosti a zároveň si držela nějaké zdravé hranice. Tu práci nejde dělat a nepustit si ty mladé lidi k srdci, protože oni potřebují strašně moc cítit, že je má někdo rád a podporuje je. Potřebují uvěřit, že za něco stojí, že si zaslouží šanci, naději, že mohou překonat těžkosti a žít dobrý život.
A našla jsi tu rovnováhu?
Myslím, že ano. Ze začátku jsem měla tu svoji roli nastavenou hodně přísně. Souběžně s prací v domě na půl cesty jsem ale také absolvovala několikaletý psychoterapeutický výcvik, který mě naučil pojmenovávat citlivěji problémy, nebát se mluvit i o svých emocích. Hodně pracujeme přes náš vztah s klientem, protože se to ukázalo jako nejvíc efektivní. Když nastane nějaký problém, pojmenovávám ho citlivěji, abych vrátila tomu člověku zodpovědnost za to, co udělal nebo neudělal, ale abych s ním zároveň nepřišla o ten vztah a chránila jsem jeho sebeúctu. Dneska už se nebojíme s kolegy říct: „Je nám to opravdu moc líto, že musíme řešit vážné porušování pravidel, trápí nás to, protože vás máme rádi a nechceme, abyste ze služby musel odejít. Pojďme vymyslet, jak to udělat, abyste to zvládl.“ A v téhle atmosféře oni jsou spíš schopni se snažit, protože cítí, že na nich někomu záleží. A i když to přesto někdy nedopadne a dojde až k výpovědi klienta z domu na půl cesty, ten vztah tím není narušený a často se k nám po čase zase vrací.
Jaká pravidla musí obyvatelé SOS Kotvy dodržovat?
Jednak jsou tu nastavená nějaká pravidla typická pro jakékoli soužití: musí tu udržovat pořádek, platit za bydlení, dodržovat noční klid, slušně se chovat ke spolubydlícím i k pracovníkům. A potom jsou pravidla spjatá s tím, že jsme sociální služba, a to je pravidelné docházení na schůzky se svým klíčovým pracovníkem, chození na měsíční komunitní setkání, kde řešíme provozní věci, plánujeme společné akce, je to prostor pro klienty říkat své otázky nebo přání, někdy také probíhá školení v sociálních dovednostech. A také mají povinnost na sobě pracovat: každý si na začátku stanoví svůj individuální plán, tedy cíle, k nimž chce směřovat.
Jaké cíle si většinou dávají?
V našich pravidlech je, že klienti musejí studovat, pracovat nebo o získání práce alespoň aktivně usilovat. Takže jedním z cílů často bývá získání práce. A pak se to různě liší – najít si lékaře, naučit se hospodařit s penězi, zjistit, co mě vlastně baví… Většina našich klientů se potýká s následky traumat z dětství, mnohdy je proto cílem také psychická stabilizace. Učí se řešit, jak se sebou pracovat, když jim není psychicky dobře, jak trávit volný čas, jak pracovat se svými emocemi, jak neutíkat k alkoholu či k drogám. Často neumějí být sami, protože je dohánějí vzpomínky a starosti… Je to hodně individuální, každý potřebuje něco jiného.
Jak snášíš to, že přes veškerou snahu se někdy práce nevede?
Lidi přicházející do našeho domu na půl cesty jsou hodně traumatizovaní, mají málo kompetencí do života, takže ta práce je náročná. Naučili jsme se ale všímat si každé pozitivní maličkosti. Třeba už to, že máme s klientem/klientkou příjemný lidský kontakt, nebo že někdo dokáže v něčem převzít zodpovědnost za svůj život, podaří se mu maličký cíl, někam zavolá, něco se naučí, a my jsme nadšení. Všichni ti mladí lidé jsou nějakým způsobem úžasní, i když mají rezervy v tom, aby se naučili fungovat v sociálním kontaktu. Každý z nich nás něčím obohatil, nebo nám tady spolu bylo hezky, a každému se něco podařilo, nebo alespoň zažil, že se k němu někdo choval s respektem. A pak se čas od času povede někoho dovést k opravdu úspěšnému samostatnému životu, a to je ta nejlepší odměna.
Blog
