Moje hrozné dítě

„Jen co mě máma pustí, rozběhnu se a utrhnu támhle na zdi ten hezký obrázek,“ běží Gábince hlavou a přesně to udělá. „Vidíte, paní sociální, je hrozná.“ Hrozná přišla čtyřletá holčička všem: pracovnicím v azylovém domě, ostatním maminkám, všem okolo. Ale mělo by to takhle skončit?

Gábinčina máma Darina vyrostla v dětském domově, teď spolu bydlí v azylovém domě, ale i tam se začíná mluvit o odebrání dítěte. Darina by se ani nedivila: je prostě strašná máma, možná bude „děcák“ pro Gábinku lepší.

Nadlidský úkol 
„Rodiče, s kterými pracujeme, mají nízké sebevědomí. Nevěří si, jsou bezradní, úzkostní, zaměření na nezdary. To všechno si přinesli z dětství a na děti to jen přenášejí, je to logické a přirozené. Proto naše práce začíná u nich, popisuje SOS sociální pracovnice Simona svůj pohled.

„Nejdřív se ladíme my na rodiče, pak rodiče na nás a nakonec rodič na dítě: je to náročné, ale nic jiného nefunguje, to už jsme tisíckrát vyzkoušeli.“ Darina se postupně zklidnila, učila se techniky, jak zvládat sebe a potom i Gábinku. „Z prvních dvou návštěv odcházela holčička s otlaky na rukou: maminka neznala jiný způsob, jak ji zvládat, než ji chytit ještě pevněji. Už na třetí schůzce ji dokázala obejmout a vysvětlit, proč se nemůže rozběhnout a strhávat ze zdí všechny obrázky, které vidí.“

Nová máma, nová Gábina
Holčička zatím poprvé v životě zažívala to, co je pro většinu dětí normální: něhu, pochopení, lásku. „Darina svoji dcerku miluje, ale nikdo ji nenaučil, jak to dávat najevo. Nám všem se zdá, že nás to nikdo učit nemusel, ale to, co se v rodině děje přirozeně, v ústavu nemáte kde vzít. Darina je ale citlivá a pokroky dělá mílovými kroky.“ 

Gábinka se za pár dní chystá do školky. Kdyby tam nastupovala před několika měsíci, od prvního dne by několikrát za den slyšela znova a znova to samé: Přestaň! Co to děláš? Jsi hrozná! Teď ví, že když něco chce nebo má vztek, nemusí nic strhnout, roztrhat, křičet. „Jak to dělá máma? Obejme mě a klidně na mě mluví. Udělám to, jak to dělá máma. Maminka.“