Na pomoc dětem: Sociální pracovník

Jednou z důležitých částí komplexních služeb, které SOS dětské vesničky poskytují ohroženým dětem, je i preventivní pomoc v rodinách ohrožených odebráním dítěte. V rámci programu SOS Kompas se snažíme zasáhnout dříve, než nepříznivá situace v rodině zajde tak daleko, že děti musí být odebrány a stanou se sociálními sirotky. Klíčovou profesí programu SOS Kompas je sociální pracovník, přesněji: sociální pracovnice.

„Pomáhám rodinám s dětmi, resp. rodičům dětí, v jejichž domácnosti je něco v nepořádku. Může se to týkat nedostatečné hygieny, vedení domácnosti, špatných stravovacích návyků, nevyhovujícího bydlení, nedostatku financí, zadluženosti, nezaměstnanosti, nadměrného požívání alkoholu nebo závislosti na drogách, případně špatného školního prospěchu a nepravidelné školní docházky,“ popisuje svoji práci Kateřina Kouřilová, vedoucí programu SOS Kompas v Brně. Ten nedávno uzavřel první rok své činnosti, během nějž poskytl pomoc 65 dětem z 31 rodin.

Práce terénních sociálních pracovníků není vůbec jednoduchá. Dennodenně pracují s klienty, jejichž osudy jsou velmi pohnuté, životní situace extrémně komplikovaná a na první pohled často bezvýchodná. Intenzivní prací se je snaží vést k malým změnám a postupnému zlepšování situace. Je to běh na dlouhou trať.

„Práce je to psychicky velmi náročná,“ doplňuje Kateřinu její kolegyně z brněnského SOS Kompasu Magdaléna Mikšíková. „Pro mě osobně je v naší práci nejnáročnější asi to, když v rodinách vidím děti, které z různých důvodů strádají. Jsou to kolikrát děti, které jsou zanedbané, špinavé, někdy si v životě prošly těžkými věcmi, jako je zneužívání, týrání atd. Zasáhne mě také, když se setkám s dětmi, u kterých je zjevné, že jim chybí mateřská láska či obyčejná lidská náklonnost. Tyto děti jsou vděčné za jakoukoli pochvalu, pohlazení, některé nás dokonce chtějí obejmout, když si s nimi hrajeme a věnujeme se jim,“ pokračuje.

Někdy práce s rodinou v krizi přinese ovoce brzy a situace ohroženého dítěte se zásadně zlepší. „Spolupracovali jsme například s matkou dvouletého syna, bývalou narkomankou, v té době znovu těhotnou. Se synem žila na ubytovně, která byla ve velmi špatném stavu. Hygienické podmínky pro malé dítě zde byly katastrofální a bylo jasné, že takhle to dál nemůže pokračovat – tím spíše, že zanedlouho měla na svět přivést další dítě. Během naší spolupráce se podařilo urovnat vztahy klientky s její matkou, takže se k ní mohla dočasně přestěhovat. Pak bohužel v 7. měsíci předčasně porodila a stav její dcery byl po porodu vážný. Příští dva měsíce dělila klientka veškerý svůj čas mezi péči o syna a pobyt v nemocnici s dcerou. Její matka i my jsme ji během té doby samozřejmě velmi podporovali. Dnes už má klientka podepsanou smlouvu o pronájmu slušného dvoupokojového bytu, do kterého se zanedlouho přestěhuje. Zůstane navíc blízko své matky, takže ta jí bude moci pomáhat i nadále,“ přibližuje Kateřina jeden z příběhů s dobrým koncem.

Úspěch ale vůbec není automatický. Někdy se podmínky pro děti v rodině ani s největším úsilím nepodaří zlepšit a ty pak musí být z rodiny kvůli soustavnému zanedbávání odebrány. Frustrace zkrátka k této práci neodbytně patří také. O to cennější jsou ale pro sociální pracovníky jakékoli, třeba menší úspěchy. „Když vidím, že se něco v rodině povedlo, klidně i nějaká drobnost, mám z toho moc dobrý pocit. Je to jakési zadostiučinění, pocit naplnění, smysluplnosti, vědomí, že můžu být někomu užitečná a nápomocná. Což je přesně to, proč jsem si tuto práci vybrala a proč jsem sociální pedagogiku začala vůbec studovat,“ uzavírá Magdaléna.