Naše rodina ve vesničce byla opravdu veliká, mám 6 bratrů a 3 sestry

Paní Renata Štréblová se s námi podělila o své vzpomínky na její pěstounskou maminku Marii Semotamovou a na život v SOS dětské vesničce v Karlových Varech-Doubí, kam přišla jako jedno z prvních dětí krátce po jejím otevření. Moc jí za to děkujeme a zde vám její vzpomínky přinášíme…

Jmenuji se Renata. Narodila jsem se v roce 1969 v Liberci. Do SOS dětské vesničky v Doubí u Karlových Varů jsem se dostala, když mi bylo 18 měsíců. Mé biologické matce mě odebrali hned po mém porodu. Má matka je duševně nemocná, zbavená svéprávnosti, proto mě nemohla vychovávat. Jsem ráda, že jsem byla jedním z těch dětí, které se dostaly do vesničky.

Samozřejmě jsme se setkali i s tím, že se nám tzv. panelákové děti smály. Dokonce jsem měla špatnou zkušenost i s jednou paní učitelkou, která měla pocit, že děti z vesničky nejsou slušné a poctivé. Dávala mi to pořádně sežrat. Dnes na to vzpomínám s úsměvem na rtech. Dle mého názoru byla učitelka svým způsobem hloupá. Byla ale jediná, tak se to dalo vydržet.
JSEM OPRAVDU ŠŤASTNÁ, ŽE MĚ VYCHOVÁVALA PRÁVĚ ONA
Naše maminka byla velice hodná, poctivá, ale i přísná. Tenkrát jsem měla dojem, že je k nám děvčatům přísná až příliš. Dnes mám sama 19letou dceru a vím, co je to mít strach o ni. Ano, byla to starost o nás, ne přísnost. Svou dceru dnes vychovávám skoro stejně, jako mě vychovávala moje maminka. Bohužel to dnes už mé mamince říci nemůžu. Jsem opravdu šťastná, že mě vychovávala právě ona. Byla s námi, když jsme onemocněli. Byla s námi, když jsme měli jakýkoli problém. Pomohla, poradila. Byla to ta pravá maminka, žádná jiná, alespoň pro mě.

VŠECHNO MUSELO MÍT SVŮJ ŘÁD
Naše rodina ve vesničce byla opravdu veliká. Mám 6 bratrů a 3 sestry. Naše nová maminka Marie Semotamová měla opravdu spoustu práce, aby z nás všech vychovala slušné a pracovité lidi. Většina z nás má dokončené střední odborné bez maturity, někdo dokonce i vysokou školu. Byla jsem vychovávaná v opravdové rodině.

Všechno muselo mít svůj řád. Ráno do školky – později do školy, pak domů. Odpoledne po škole dělat úkoly a učit se. Někdo chodil na kroužky. Já osobně měla ráda sport, konkrétně atletiku – to byl můj koníček. Každý den odpoledne svačinka a v 6 večer večere. Po večeři chvilka odpočinku u večerníčku a pak koupání a spánek. :-) O víkendu si pamatuji, že maminka každé brzké ráno chodila nakoupit. K snídani čerstvé rohlíky a výborná dětská káva. Každou neděli jsme dostávali balíček bonbónů.

O prázdninách jsme jezdili na tábory a celá rodina na Moravu k paní, které jsme říkali teto. Ve skutečnosti to byla maminky přítelkyně, dříve kolegyně z jesliček, kde maminka pracovala, než odešla do Doubí. Morava mi přirostla k srdci, velice se mi tam líbilo.
NEBYLI JSME O NIC OCHUZENI
V dětské vesničce se pořádaly různé akce. V kině, které bylo ve společenské místnosti, nám každou neděli promítali pohádky, pro starší děti pak filmy. Na den dětí k nám do vesničky jezdili vojáci. Bylo to fajn, pořádali pro nás různé soutěže, uvařili nám oběd, takže si maminky mohly odpočinout od vaření, a večer byl táborák.

Nebyli jsme o nic ochuzeni. Naopak si myslím, že jsme měli více akcí než naši spolužáci a kamarádi z normálních rodin.