Nejmenší děti do ústavů nepatří

Zdroj: Ministerstvo zdravotnictví ČR

„Rodiče mohou svěřit dítě do ústavní péče navzdory tomu, že její dopad na psychiku dítěte je podle psychologických výzkumů srovnatelný s týráním. A stát jim v tom nijak nebrání,“ říká národní ředitelka SOS dětských vesniček Jindra Šalátová. „Zatímco v případě, kdy rodiče dobrovolně svěří dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, je délka pobytu alespoň omezena na dobu 3 měsíců s možností prodloužení na půl roku, v případě dětských domovů pro děti do 3 let stát nijak délku pobytu nereguluje. Pokud tedy matka například nechá dítě v porodnici a podepíše souhlas s umístěním do ústavní péče, může tam dítě zůstat i několik let,“ dodává Jindra Šalátová.

Délka pobytu dětí v kojeneckých ústavech se za posledních deset let příliš nezkrátila, 45 % z nich tam zůstává více než půl roku, 28 % dokonce déle než rok (viz graf níže). Česko tak stále zůstává poslední zemí Evropské unie, která nepřistoupila k razantnímu omezení institucionální péče pro malé děti.

Psychologové už od 40. let minulého století varují, že věk od narození do tří let je pro vývoj dítěte klíčový. Průkopníkem v této oblasti byl John Bowlby, který jako první prokázal, že dětem nestačí ke zdárnému vývoji uspokojit biologické potřeby, ale potřebují také navázat citovou vazbu k pečující osobě.

Pokud v prvních měsících a letech života nemají naplněnou potřebu lásky a bezpečí, způsobuje to u nich citovou deprivaci a nevratné škody, jejichž následky přetrvávají až do dospělosti.

V 60. letech popsali negativní dopady ústavní péče na děti do 3 let čeští psychologové Zdeněk Matějček a Jiří Langmeier. Ve svých výzkumech prokázali, že děti umístěné v kojeneckých ústavech, jež nenavázaly žádnou pevnou citovou vazbu s pečujícím člověkem, mají oproti svým vrstevníkům opožděný vývoj řeči, psychomotoriky i rozumových schopností.

Velmi špatně jsou na tom v oblasti sociálních dovedností, i v pozdějším věku mají problémy navazovat smysluplné vztahy. Matějček s Langmeierem patřili koncem 60. let k iniciátorům zřízení SOS dětských vesniček v tehdejším Československu a zavedení pěstounské péče v naší zemi.

„V ústavním prostředí není možné zabezpečit pro dítě individuální péči bez střídání personálu,“ vysvětluje psycholožka SOS dětských vesniček Zuzana Hrivíková. „Ani sebevíce vzdělaný a zkušený zaměstnanec ústavního zařízení není schopen takového napojení na dítě jako blízká osoba, která o něj pečuje 24 hodin denně. Dítě potřebuje náruč stále stejného člověka, který jej má rád, vytváří pocit přijetí a prostředí emočního sdílení. Člověka, který se o něj stará a sdílí s ním to nejintimnější, co má – svou rodinu a budoucnost.“

Narodí-li se miminko do milující rodiny, o jeho lásku a pozornost se uchází hned několik dospělých – rodiče, prarodiče i další příbuzní. Naopak v ústavu několik dětí soupeří o pozornost jediné dospělé osoby. Individuální potřeby dítěte tato osoba nemůže ani při nejlepší vůli naplnit. Jídlo, přebalování, hraní, to vše má své pevně dané časy. Jiná sestra přes den, jiná večer, jiná o víkendu. Co udělá s dítětem absence lásky za den? Co za týden, za měsíc?

Česká republika měla v nedávné době šanci situaci změnit. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová předložila vládě návrh vypracovaný na základě podnětu Rady vlády pro lidská práva, jehož schválení prosadil před rokem ministr Jiří Dienstbier.

Záměrem bylo, aby od roku 2022 nebylo možné umístit do ústavu dítě mladší jednoho roku, o rok později by se zákaz týkal dětí do 3 let a od roku 2025 až do 7 let. V návrhu se počítalo též se sjednocením péče o ohrožené děti pod jeden resort, což je další z bodů, za nějž nás dlouhodobě kritizuje Výbor OSN pro práva dítěte. Agendu od ministerstev zdravotnictví a školství mělo převzít Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ani to se však nestane, návrh MPSV smetla vláda v srpnu tohoto roku ze stolu.

Sousední Slovensko zrušilo zákonem kojenecké ústavy už v roce 2006. I tam se změny zaváděly postupně, nejprve se týkaly jen těch úplně nejmenších, nyní už platí zákaz umístění do ústavní péče pro děti až do šesti let. Podobný zákon mají také v Polsku (tam se to týká dokonce dětí mladších deseti let), v Srbsku i Rumunsku.

Podpora ústavní péče nedává smysl ani z ekonomického hlediska, v porovnání s ostatními možnostmi vychází zdaleka nejdráž (viz graf ). Není přitom výjimkou, že rodina se o děti nemůže starat z materiálních důvodů, například nemá kde bydlet. Pokud má taková rodina dvě děti, které skončí v kojeneckém ústavu, stojí to stát měsíčně přes 90 tisíc korun.

Sociálně aktivizační služby, které rodinám v nouzi pomáhají a snaží se odebrání dětí předejít, stojí jen zlomek této částky. Samy o sobě však materiální potíže rodiny nevyřeší. Zlepšení služeb v oblasti sociálního bydlení by však stát vyšlo v důsledku určitě levněji než zmíněných 90 tisíc měsíčně v případě odebrání dvou dětí do ústavní péče v našem modelovém příkladu. Navíc by zachování rodiny bylo pro děti mnohem citlivějším řešením.

Zdroj: M. Macela, Analýza financování systému ochrany dětí a péče o ohrožené děti v České republice (údaje jsou z roku 2013)

U dětí vychovaných v ústavní péči je navíc mnohem větší riziko, že budou pro stát představovat další náklady i v dospělosti. U těchto jedinců je kriticky vyšší výskyt pozdějších závislostí, psychických poruch, hrozí jim v mnohem větší míře nezaměstnanost, neplánované rodičovství, bezdomovectví, antisociální chování a recidiva.

Při příležitosti Dne dětských práv, který připadá na 20. listopadu, apelujeme na české politiky, aby se zasadili o přijetí zákona, který zamezí umísťování malých dětí do ústavních zařízení a nastaví systém podpory rodin tak, aby děti pokud možno mohly zůstat v péči svých rodin. Zákona, jenž by dal i dětem, které se svými rodiči zůstat nemohou, šanci vyrůstat v láskyplném prostředí a prožít plnohodnotný život v rodině náhradní. Mají na něj právo.