Nejprve musí přijít láska, až potom výchova

Terapeutické rodičovství* je koncept, který pomáhá pěstounským rodičům lépe pochopit, co prožívají jejich děti, a vybudovat si s nimi láskyplný, hojivý vztah. Zuzana Slaná je jednou z našich vedoucích sociálních pracovnic, jež v terapeutickém rodičovství nejen školí svoje kolegy, ale také jej sama uvádí do praxe při doprovázení pěstounských rodin.

Pro koho je terapeutické rodičovství určené?

Primárně je ten koncept zaměřen na rodiče dětí v náhradní rodinné péči, ať už se jedná o pěstouny, nebo o osvojitele. Zároveň je ale v širším pojetí terapeutické rodičovství uplatnitelné v jakékoli rodině. Považuji ho za velmi zdařilý kompromis mezi autoritativní a liberální výchovou: dává prostor dítěti, aby vyjádřilo své názory, touhy a potřeby, ale zároveň mu pevně vymezuje hranice.

Jsou děti vyrůstající mimo vlastní rodinu něčím specifické?

Jakékoli dítě, přicházející do náhradní péče v jakémkoli věku, už prožilo nejméně jednu traumatickou zkušenost, totiž že ho opustila jeho vlastní matka. A samozřejmě, čím jsou ty děti přicházející do náhradní péče starší, tím je to trauma hlubší a nabalují se často i traumata další. To veliké opuštění je něčím, co dítě poznamená a je potřeba s tím pracovat.

Dá se říct, že děti v náhradní péči víc zlobí?

Oni zlobí jinak. Hodně zkouší, co rodič vydrží. Jako by testovali, když udělám tohle, ještě mě budeš mít rád? Nebo mě zbiješ jako táta a pošleš mě pryč? Za jejich zlobením jsou někdy schované motivace, které vůbec není snadné rozklíčovat. Mohou to být jak negativní zkušenosti přímo s lidmi, tak se situacemi, v nichž si museli najít obranné mechanismy, které jim pomáhaly a stále pomáhají přežít ve světě kolem nich.

V čem je ještě náhradní rodičovství těžší než výchova vlastních dětí?

Když vychováváme vlastní dítě, tak jsme na něj od malička napojení, známe jeho strachy, jeho motivace, sžíváme se postupně a víme, jak s ním jednat. U přijatého dítěte žádný takový „návod“ nedostaneme. Ty děti mají jiné geny, jiné zvyklosti, nevíme úplně přesně, čím vším prošly, jaké zážitky a traumata si v sobě nesou. Takže náhradní rodič musí zejména v prvních měsících navnímat, jaké to dítě je, co se v něm odehrává, jaké má potřeby nebo strachy. Nejdříve je potřeba vybudovat pevný, láskyplný vztah, ujistit ho, že je bezpodmínečně přijímáno, a teprve potom můžeme začít dítě nějak soustavněji vychovávat.

Jak se takové trauma na dětech projevuje?

Úplně nejtypičtější je to, že se děti viní z té situace, která vznikla. Když se s dětmi vidím poprvé, podruhé, tak řeknou, já jsem v pěstounské péči proto, že táta je ve vězení a máma brala drogy. A vypadá to, že jsou s tím úplně v pohodě. Jenomže pak se potkáváme dál a jdeme víc pod povrch a skoro vždy se tam objeví ta obava, to já jsem byl ten problém, já jsem zlobil, proto to máma nezvládla, proto začala brát drogy, proto s ní nemůžu být. To já jsem ten špatný. Takže na tomhle s pěstouny a dětmi pracujeme nejdříve, je potřeba vysvětlovat, jak ta situace vznikla, děti opakovaně je ujišťovat, že za to nemohou, sejmout z nich tu odpovědnost.

Jakým způsobem má tedy terapeutický rodič takové trauma pomoci dítěti zaléčit?

Terapeutické rodičovství je hodně „upovídané“. Každý limit, který dáváme, je potřeba zdůvodnit. Je dobré vysvětlovat, že teď se třeba zlobím, to, co jsi udělal, mě naštvalo a mrzí mě to, ale přesto tě mám pořád stejně ráda. Vůbec je dobré mluvit o svých emocích, být pro dítě čitelní.

Jakým způsobem tedy v SOS dětských vesničkách pomáháme pěstounům, aby se z nich stali terapeutičtí rodiče?

V ideálním případě by ze začátku měli projít alespoň krátkým proškolením, ve kterém trošku pochopí celý ten systém a dozví se něco málo teorie. Potom už je to na individuální spolupráci mezi rodinou a klíčovým doprovázejícím pracovníkem, aby společně řešili konkrétní situace a obtíže a na tom se to terapeutické rodičovství postupně naučili.

Terapeutické rodičovství řeší také potíže s hledáním vlastní identity u přijatých dětí. Jak?

Je potřeba nic netabuizovat. Mluvit s dětmi otevřeně, vysvětlovat, že bydlet s babičkou, tetou nebo pěstouny je v pořádku. Posilovat v nich sebevědomí, ujišťovat je, že je máme rádi, že jsou skvělí právě takoví, jací jsou. Moc se mi líbilo, jak to pojmenovala jedna holčička. Říkala – tahle máma na obrázku, to je máma z bříška, a tahle druhá mamka, to je mamka ze srdíčka. Když je s tím dítě od malinka sžité, tak potom daleko snáz ustojí debaty o rodině ve škole nebo mezi kamarády.

*Projekt s oficiálním názvem Komplexní podpora pro děti s poruchami attachmentu nebo komplexním vývojovým traumatem, reg. č. CZ.03.2.X/0.0/0.0/17_076/0011413 je financován z OPZ.