Nikdy se nevzdávejte naděje

Paleta našich dárců je velice pestrá. Ještě se nám ale nestalo, že by nás podporovala mladá žena, která sama vyrostla v SOS dětské vesničce v Kambodži. Takovou příležitost jsme si nemohli nechat ujít, proto jsme velmi rádi, že nám Veit Ny poskytla rozhovor.

Jaké bylo vaše nejranější dětství?

Vyrostla jsem v kambodžské provincii Siem Reap, v chudé a nerozvinuté oblasti. Můj otec se nedožil mého narození, maminka zemřela, když jsem byla velmi malá, sotva si dokážu vybavit její obličej. Mě a mé dvě starší sestry vychovávala teta, sama sotva dospělá. Teta se sestrami pracovaly na farmě, já jsem pásla krávy.

Do školy jste nechodila?

Náš život byl zápas o přežití, neměly jsme téměř co jíst. Přesto teta byla odhodlaná, že alespoň já jako nejmladší musím mít nějaké vzdělání. Psát mě naučila hodná dobrovolná učitelka, psala jsem uhlíky na dřevo. Za to, že jsem jí chodila do lesa nasbírat dřevo, mě učila i anglická slovíčka. Moje ambice byly skromné: toužila jsem jen po tom, mít dostatek chleba. Moje teta si ale pro mě přála lepší život a vzdělání.

Jak jste se dostala do SOS dětské vesničky?

Když mi bylo devět, přijelo jednou do naší vesnice auto. Vystoupili z něj dobře oblečení lidé a řekli dospělým, že jsou z neziskové organizace, která pomáhá osiřelým dětem, jako jsme my. Jedna stará teta z vesnice na mě ukázala prstem a řekla, že jsem sirotek. Tak se stalo, že ti lidé nabídli mojí tetě, že mohu žít v SOS dětské vesničce. Dlouho jsme se s tetou rozmýšlely, nevěděla, jestli mě tam má poslat, ale nakonec ona souhlasila proto, že se mi tam dostane vzdělání, a já proto, že mi slíbili, že už nikdy nebudu mít hlad. Jediné, s čím jsem do vesničky přišla, byla má stará sukně, ani boty jsem neměla.

Jaký byl váš život v SOS dětské vesničce?

První, co mě překvapilo, byly krásné domy a udržované okolí, byl to ostrý kontrast k bahnu a jednoduchosti mé původní vesnice. Bydlela jsem v domě číslo 9 s oddanou maminkou Pak Srey Rain, kromě mě vychovávala dalších devět dětí. Pocházeli jsme z různých prostředí a měli za sebou nejrůznější traumata, ale žili jsme jako rodina. Maminka nám dokázala všem vštípit hodnoty, jako jsou čistota, zdvořilost, píle ve škole a pracovitost. Ve vesničce jsme měli také krásné fotbalové hřiště, učebny na výuku angličtiny nebo počítač. Už jsem nemusela na dřevo do lesa, abych se mohla učit.

Jak vám to ve škole šlo?

Byla jsem hodně soutěživá, chtěla jsem být co nejlepší, jak nás to učila maminka. Nejlépe mi šly přírodovědné předměty. Po dokončení školy jsem odešla studovat do hlavního města. Chtěla jsem se stát lékařkou, ale nevyšlo to, nakonec jsem šla studovat chemické inženýrství a potravinářství. Po dokončení bakalářského studia jsem se přihlásila do programu Erasmus a dostala nabídku jít studovat na Zemědělskou univerzitu do České republiky. To se mi líbilo, protože tu strávil dětství a studia náš král. Pokračovala jsem tedy na Zemědělské univerzitě magisterským studiem a později si udělala i doktorát.

Jak se vám v České republice líbí? A zůstala jste v kontaktu se svou vesničkovou maminkou a sourozenci?
Miluji Prahu a život v Česku, zdejší přírodu i dobrou životní úroveň. Celý život se stěhuji z místa na místo a tady se cítím jako doma. Potkala jsem zde mnoho milých a laskavých lidí a velmi dobrých přátel. S maminkou udržuji i přes velkou vzdálenost, která nás dělí, blízký vztah. Mí sourozenci jsou dnes dospělí, někteří mají rodiny a kariéru. Velmi rádi se ale občas u maminky scházíme, do Kambodži se moc ráda vracím.

Proč jste se rozhodla podpořit české SOS dětské vesničky?

Kambodžské SOS dětské vesničky mi poskytly druhou šanci na život a já jsem jim nesmírně vděčná. Jsem tedy odhodlaná této organizaci pomáhat kdekoli na světě. Proto podporuji nejen kambodžské SOS vesničky, ale také podobnou organizaci zde v Česku, zejména poté, kdy jsem tu dokončila doktorát a začala vydělávat peníze. Přála bych si, aby moje zkušenost sloužila dětem, které čelí nepřízni osudu, jako maják a připomínala jim, aby to bez ohledu na překážky nikdy nevzdávaly.