Padesát let pomáháme dětem

„Člověk, aby se stal vskutku opravdovým člověkem, potřebuje lásku, bezpečí a jistotu, potřebuje pocit, že někomu patří a že právě jím je plně přijímán, chápán a ochraňován. A poněvadž právě v rodině nebo v jí podobné skupině se tyto základní potřeby dítěte nejlépe uspokojují, rozhodli jsme se zavést do našeho systému péče o dítě tuto formu náhradní rodinné péče, která byla úspěšně vyzkoušena ve všech světadílech.“ Prof. Jiří Dunovský, jeden ze zakladatelů SOS dětských vesniček

SOS dětské vesničky jsou jednou z nejstarších neziskových organizací působících v České republice. Jejich poslání je už padesát let stále stejné: pomáhat dětem, aby mohly vyrůstat v láskyplném rodinném prostředí. Zakladatelé SOS dětských vesniček dokázali pro svůj plán nabídnout dětem, které nemohly vyrůstat ve vlastní rodině, milující maminku namísto odosobněné ústavní výchovy, nadchnout doslova celý národ: v celonárodní sbírce se za necelý rok vybralo 28 milionů Kčs, což se v přepočtu na dnešní kupní sílu blíží půl miliardě korun. Ačkoliv se myšlenka vybudovat SOS dětské vesničky zrodila v uvolněné době tzv. pražského jara, její realizace nastala až po ukončení revolučních snah. Ani normalizace nedokázala zastavit nadšení, s nímž celý národ sledoval vznik první SOS dětské vesničky v Doubí u Karlových Varů.

Bohužel, ani po padesáti letech problém ústavní výchovy zcela nezmizel. S tím, jak vypadaly kojenecké ústavy a dětské domovy na konci šedesátých let, se ty dnešní nemohou srovnávat. Jsou mnohem přátelštějším místem k životu, dětem je tu věnována maximální možná péče. Ani při nejlepší vůli ale zdejší zaměstnanci nedokáží dětem nahradit jedinečný citový vztah stálé pečující osoby. Náš cíl tedy zůstává i po padesáti letech stále stejný: dále snižovat počty dětí v ústavní péči, zejména těch nejmenších.
KOŘENY VZNIKU SOS DĚTSKÝCH VESNIČEK
Autorem konceptu SOS dětských vesniček a zároveň zakladatelem té úplně první vesničky v rakouském Imstu byl Hermann Gmeiner. Jeho původní motivací bylo dát dohromady bezdětné ženy, které ve válce přišly o muže nebo nestačily s žádným založit vlastní rodinu, a válečné sirotky, poskytnout jim ubytování a zázemí vesničky, služby pedagoga, psychologa a rodinných asistentek. Vesnička v Imstu vznikla před 70 lety, v roce 1959.  Model SOS dětských vesniček se rychle rozšířil do dalších zemí, nejen v Evropě, ale i v Asii, Africe a Jižní Americe.

MAMINKY
Začátkem roku 1969 zahájil přípravný výbor výběr matek – pěstounek. I tady pomohla média – ženy se přihlašovaly prostřednictvím časopisu Vlasta, televize a rozhlasu. Do výběrového řízení se přihlásilo 60 žen, 11 pečlivě vybraných uchazeček potom absolvovalo tříměsíční přípravný kurz a několikatýdenní praxi v dětských domovech a školkách. V bulletinu Sdružení z té doby se o tom píše: „Jaké jsou budoucí matky? Různé – tak jako je tomu ostatně i v životě; jejich společným jmenovatelem je však odhodlání dát dětem jiných matek svou lásku a vytvořit pro ně domov. Většina je ve stáří mezi třiceti a čtyřiceti roky. Paleta původních povolání je pestrá: najdeme tu dělnici i zdravotní sestru, pěstounku z jeslí i učitelku, plánovačku i laborantku. Jejich životní osudy se utvářely různým směrem, ale ať už z těch či oněch důvodů všechny matky mají hluboký vztah k dětem a uvědomují si důležitost rodinné harmonie – buď ji samy poznaly anebo po ní toužily.“
PRVNÍ VESNIČKA
V dubnu 1969, tedy stále ještě před formálním vznikem Sdružení, se začalo s výstavbou první SOS vesničky v Doubí u Karlových Varů. Na výstavbě vesničky se podílely desítky, možná stovky dobrovolníků z celého Československa i ze zahraničí. Ačkoliv toho roku napadl sníh velmi brzy a zastavil stavbu dříve, než se čekalo, podařilo se dokončit první dva domky tak, aby se na Den dětí, 1. června 1970 mohly do vesničky nastěhovat první dvě pěstounské maminky s prvními přijatými dětmi. Do Vánoc 1970 už bylo obsazeno 10 domků z dvanácti, většina maminek dostala na začátku 4 děti, po nějaké době přibraly další 4, takže jich měly po osmi. Když starší děti odrostly, přijaly často maminky ještě další skupinku dětí. Za svou kariéru ve vesničce vychovaly tyto první maminky dohromady nezřídka 10, 12, jedna dokonce i 17 dětí.

Jak vypadal život ve vesničce? Ve dvanácti domcích žilo dvanáct pěstounských maminek, každá postupně v několika vlnách přijala celkem osm dětí, ve třináctém domku žil vedoucí vesničky s rodinou. K dispozici měly maminky kromě prostorných rodinných domků také zázemí vesničky a pomoc rodinných asistentek – tzv. tet. Mužský prvek zastupovali alespoň vedoucí vesničky a jeho asistent s pedagogickým vzděláním, který připravoval pro děti volnočasové aktivity, působila tu také sociální pracovnice a lékařka. Do Doubí pravidelně dojížděl i psycholog Zdeněk Matějček se svými spolupracovníky, kteří pomáhali maminkám řešit specifické potřeby dětí, jež si před příchodem do vesničky prošly mnohdy velmi traumatickými zážitky. Tato pravidelná a intenzivní podpora psychologů v prvních letech existence vesničky pomohla připravit maminky na všechny těžkosti, které je v průběhu let při výchově dětí potkaly, a se kterými si díky tomu poradily i poté, co Sdružení muselo ukončit svou činnost a stát přestal tyto pravidelné návštěvy psychologů podporovat.

VESNIČKY PŘEŽÍVAJÍ NORMALIZACI
Sdružení přátel SOS dětské vesničky bylo jako poslední výdobytek Pražského jara trnem v oku státních orgánů, hrozil úplný zánik vesniček. Muselo vyklidit své dvě místnosti v domečku vedle Jízdárny na Hradě a odstěhovat se do sklepa v Nuslích. Odtamtud řídilo stavbu chvalčovské vesničky, investovalo ještě do pozemků na výstavbu třetí vesničky v Brně – Medlánkách, stihlo tu však jen vybudovat inženýrské sítě, ke stavbě domků už nedošlo. SOS dětské vesničky přišly nejprve o SOS ze svého názvu (příliš prý připomínalo západní vzory), potom o kancelář a pokud nechtěly přijít i o celou svou existenci, muselo Sdružení „dobrovolně“ ukončit svou činnost. K 1. lednu 1975 tak Sdružení přestalo existovat. Kromě obou vesniček odevzdalo státu i zasíťované pozemky v Brně, 11 milionů na kontě 777, určených pro výstavbu třetí vesničky, kancelářské vybavení, automobil, vše.

Vesničky v Brně a ve Chvalčově se přejmenovaly na Zvláštní zařízení pro výkon pěstounské péče a po krátkém období pod správou okresních národních výborů přešly pod Okresní ústav sociálních služeb. Děti naštěstí byly svěřeny do péče přímo matkám, nikoliv Sdružení, proto jim i pod tlakem veřejnosti bylo umožněno pokračovat ve výchově svých dětí. Přišly ale o veškerou podporu, pedagogickou i psychologickou. Horší situace byla v Doubí, kde se od roku 1978 vystřídalo několik vedoucích, které více než výchova dětí zajímalo, jestli nevisí na stěně v některé domácnosti kříž, jestli matky nechodí do kostela a proč koupily dítěti boty na zimu, když už mu kupovaly jedny v létě. Dřívější přednášky o výchově dětí vystřídaly schůze informující o vývoji situace v Kambodži. V moravském Chvalčově byla situace přeci jen o něco volnější. Děti ale ani v jedné z vesniček změny tolik nepocítily: dál žily s maminkami, soutěžily při dětských dnech pořádaných vojáky, pálily čarodějnice, bály se čertů doprovázejících Mikuláše a jezdily na letní tábory.
NOVÝ ZAČÁTEK
Sdružení SOS dětských vesniček obnovilo svou činnost hned v počátcích Sametové revoluce, konkrétně 1. prosince 1989. Vzápětí požádalo stát o navrácení všech majetků včetně obou vesniček. Manželé Havlovi navázali na přízeň první dámy Ireny Svobodové, velké podporovatelky SOS dětských vesniček v době jejich vzniku, a díky tomu získalo Sdružení možnost zřídit si kancelář opět přímo na Pražském hradě. Postupně převzalo Sdružení do své správy od okresních úřadů obě vesničky. Byly ve značně zchátralém stavu, protože domy nikdo neudržoval, ale to nejdůležitější – pěstounská péče o děti – tu zůstala zachována.  Důkladnou rekonstrukci domků ve Varech, stejně jako vybudování kanalizace a zavedení plynu ve Chvalčově se podařilo uskutečnit díky masivní finanční podpoře ze strany mezinárodní federace SOS Kinderdorf International, jejímž členem se Sdružení stalo krátce po revoluci.

Rekonstrukcí prošly nejen stavby, ale také celkové uspořádání vesniček. Na pozicích vedoucích vesniček i jejich zástupců se opět objevili pedagogové, kteří byli oporou maminkám i dětem, pravidelně sem opět dojížděl psycholog a sociální pracovnice, pomáhaly tety. Na volná místa se vyhledávaly a zaškolovaly nové pěstounské maminky.

V květnu 1991 navštívila prahu princezna Diana. Spolu s Olgou Havlovou se setkaly na Pražském hradě s 24 dětmi z SOS dětských vesniček a přihlížely jejich improvizovanému vystoupení, složenému z básniček, písniček a tanečků. „Když malá pianistka Betynka překvapila Její královskou výsost prosbou, aby teď zahrála ona dětem, přemohlo laskavé srdce rozpaky nad porušením protokolu a děti uslyšely jednu z nejstarších anglických písní ´Greensleeves´. Později nám jeden anglický účastník prozradil, že to, co se 10 let nepodařilo nikomu v Anglii, dokázaly děti u nás – princezna zahrála na veřejnosti! Na otázky ´A kde máte korunu?´a ´Vy ji nosíte jenom doma, že?´ odpovídala mateřským úsměvem…. „ (zápis z Bulletinu SOS dětských vesniček)

Krizové centrum

V životě některých rodin nastane občas situace, kdy se z nejrůznějších důvodů nemá o děti kdo postarat. Může to být proto, že maminka samoživitelka musí být hospitalizována a není nikdo ze širší rodiny, kdo by si děti k sobě dočasně vzal, nebo proto, že se rodina ocitne doslova bez střechy nad hlavou, stávají se bohužel i takové případy, kdy se přijde na týrání nebo zneužívání dítěte v rodině a pobyt doma pro něj není bezpečný. Pro takové i mnohé jiné případy provozují SOS dětské vesničky v Praze a v Karlových Varech krizové centrum SOS Sluníčko. Formálně se jedná o zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, děti sem tedy mohou přijít ve dne i v noci, kdykoliv nastane potřeba. V malých skupinkách tu o děti pečují nepřetržitě tety pečovatelky. Děti zůstávají ve Sluníčku pouze nezbytně dlouhou dobu, maximálně několik měsíců, než se orgánům sociálně-právní ochrany dítěte podaří jejich situaci dlouhodobě vyřešit.

Další služby

Mezi další služby, nabízené SOS dětskými vesničkami, patří volnočasové centrum pro děti z rizikového prostředí v Bystřici pod Hostýnem, nazvané SOS Kajuta. Cílem služby je nabídnout dětem smysluplné využití volného času, motivovat je k dosahování lepších školních výsledků a tím předcházet jejich sociálnímu vyloučení.

Pro mladé lidi nad 18 let, kteří vyrostli v pěstounské péči nebo dětských domovech, provozují SOS dětské vesničky v Brně Dům na půl cesty. Mladí lidé se tu připravují na úplné osamostatnění, učí se hospodařit s penězi, jednat s úřady, být odpovědní sami za sebe. Dalším stupněm vykročení do dospělosti je cvičný byt, kde mohou klienti po omezenou dobu vyzkoušet samostatný život „nanečisto“.  K dispozici máme také samostatný tréninkový byt.
KOLIKA DĚTEM POMÁHÁME
Díky rozšíření nabídky služeb vzrostl během několika prvních let počet dětí, kterým dokážeme pomoci, z 86 dětí v pěstounské péči v roce 2012 až k hranici kolem 1200 dětí ročně, kde se pohybuje od roku 2016. V roce 2018 jsme pomohli celkem 1161 dětem.

Fungováním rakouských SOS dětských vesniček se inspirovala také skupina českých vědců v čele se světoznámým dětským psychologem, profesorem Zdeňkem Matějčkem, autorem teorie psychické deprivace dětí vychovaných v ústavech, a doyenem české pediatrie, profesorem Jiřím Dunovským. Ti hledali alternativu k ústavní výchově, která v jejich očích způsobovala dětem nevratné škody.

Myšlenka na možnost vybudovat SOS dětské vesničky také v Československu se rychle rozšířila do povědomí veřejnosti díky několika spolupracujícím médiím, zejména Československé televizi, rozhlasu a také časopisu Vlasta, tehdy nejčtenějšímu ženskému periodiku, jehož redaktorka Věra Hájková po řadu měsíců přinášela mnohdy otřesná svědectví z kojeneckých ústavů, týdenních jeslí a školek, dětských domovů a dalších ústavních zařízení.

V dubnu 1968 vznikl Přípravný výbor Sdružení přátel SOS dětské vesničky, ten vypracoval stanovy budoucího Sdružení a v červnu je předložil ke schválení na Ministerstvo vnitra spolu se žádostí o registraci. Ke schválení došlo v prosinci 1968, na 14. červen 1969 byla svolána ustavující schůze Sdružení přátel SOS dětské vesničky (dále jen Sdružení) a k tomuto dni oficiálně začala organizace existovat. K tomuto datu vztahujeme i oslavy 50. výročí SOS dětských vesniček, ačkoliv už v předcházejícím roce se toho mnoho odehrálo.
KONTO 777
Pomineme-li formality, rozhodujícím zlomem v úsilí zakladatelů byl 13. srpen 1968. V ten den odvysílal tehdy jediný program Československé televize pořad s názvem SOS vesnice, který srovnával výchovu dětí v dětských domovech s rakouskými SOS dětskými vesničkami. Jiří Dunovský v něm vyzval, že podobnou vesničku bychom mohli vybudovat také v Československu. Den na to přišli do Státní spořitelny na Václavském náměstí manželé Semerádovi z Prahy 2 s darem 500 Kč a díky velkému pochopení tamních zaměstnanců se tak vlastně několik měsíců před formálním schválením organizace ze strany státu stali spontánními zakladateli konta 777. Díky podpoře médií se do konce roku sešlo na kontě 10 milionů korun, v den ustavující schůze Sdružení 14.6.1969 hlásil Jiří Dunovský účastníkům, že částka na kontě 777 překročila 28 milionů Kč.

Profesor Dunovský ke kontu řekl toto: „Na kontě 777 se scházely padesátikoruny z čtyřstovkových důchodů, tisícové celoživotní úspory i poslední vůle, obrácené pokladničky malých dětí, obnášející i haléřové sumy; jsou tu ohromné dary závodů a podniků i drobné sbírky drobných organizací. Lidskou solidaritu vyjádřily i hmotné dary, zařízení pro výstavbu vesničky a domů, a i převzetí veškerých nákladů na výstavbu několika domů závody, nikoli vždy nejbohatšími. Nesmírně si vážíme ohromné podpory morální i lidské.“ (z projevu J. Dunovského na ustavující členské schůzi Sdružení 14.6.1969)

DĚTI
Výběr prvních dětí do SOS dětských vesniček probíhal na katedře pediatrie ILF, vedené doktorem Josefem Švejcarem, účastnil se ho psycholog Zdeněk Matějček a další odborníci. Vybírali děti, které neměly šanci dostat se do adopce. Jen výjimečně se jednalo o úplné sirotky, spíše se do vesniček dostávali tzv. sociální sirotci, u nichž nebyla šance na návrat do biologické rodiny. Vlastní rodiče byli na právech většinou omezeni nebo jim byla úplně odebrána, děti přicházeli především z kojeneckých ústavů a dětských domovů. Primárně se vybíraly děti do 11 let věku, které byly schopny navštěvovat normální či zvláštní školu. V případě větších sourozeneckých skupin ale byly přijímáni všichni sourozenci, včetně těch, kteří už hranici 11 let přesáhli. Při výběru dětí do SOS dětských vesniček byla dávána vždy přednost velkým sourozeneckým skupinám, které byly rozděleny po různých zařízeních – tak, aby mohly děti vyrůstat spolu.

Až do 90. let sledovali psychologové úspěšnost dětí z SOS dětských vesniček (později to přestalo být s ohledem na ochranu osobních údajů možné). Startovací pozice těchto dětí byla velmi podobná jako u dětí z dětských domovů – jednalo se z převážné většiny o děti původem z problematických rodin, někdy s traumatickými zážitky z raného dětství, velmi často trpěly nějakými zdravotními potížemi. U dětí vyrůstajících v SOS dětských vesničkách zaznamenali psychologové v porovnání s ústavní péčí výrazně větší úspěšnost ve školní docházce (všechny sledované děti dokončily základní vzdělání na základní nebo zvláštní škole, velká většina se přinejmenším vyučila, vysokoškolské vzdělání je spíše výjimkou).

Většina vesničkových dětí navázala s pěstounkami velmi vřelé vztahy, které pokračovaly i po dovršení dospělosti – podobně jako v běžných rodinách maminky byly dětem oporou až do jejich úplného osamostatnění. I mezi dětmi, které vyrostly v SOS dětských vesničkách, se našly takové, které nedokázaly v životě uspět – v dospívání nebo dospělosti se dostaly na scestí a nedokázaly nalézt cestu zpět. Jsou to ale spíše výjimky, většina vesničkových dětí se dokázala zapojit do společnosti, našly si práci, partnera, založily rodinu, s vnoučaty navštěvují své pěstounské maminky a starají se o ně.
DRUHÁ VESNIČKA - CHVALČOV
Díky obrovskému úspěchu sbírky v době Pražského jara a krátce po něm mělo Sdružení peníze na stavbu tří vesniček. Ta druhá začala růst na přelomu let 1970-71 ve Chvalčově na Kroměřížsku. Vlivem utužující se normalizace, která občanským iniciativám nepřála a viděla v nich vliv buržoazního západu, už stavba probíhala stranou zájmu médií i veřejnosti. Devět rodinných domků, administrativní budova i tzv. tetín (ubytovna pro rodinné asistentky) přesto byly postupně dokončeny a koncem roku 1973 se do Chvalčova stěhovaly první maminky a děti.

Při výběru maminek pěstounek už nemělo Sdružení volnou ruku, v té době již bylo jasné, že vesničky přejdou pod státní správu a Sdružení bude muset zaniknout. Průběh náboru i školení podléhal zásahům státních orgánů, maminky nebyly tak důkladně proškoleny jako ty v Doubí, neprošly tak dlouhou praxí ani neměly k dispozici pravidelné návštěvy psychologů v čele se Zdeňkem Matějčkem v prvních letech sžívání se s dětmi. Není divu, že tak náročné poslání, jako starost o osm svěřených dětí, které si s sebou nesou různá traumata, mají za sebou někdy i roky v dětských domovech a dorůstají postupně do puberty, některé z nich nedokázaly dotáhnout do konce. To, co v Doubí prakticky nenastávalo, se ve Chvalčově bohužel občas stalo – rodina se rozpadla a pro děti se musela hledat nová maminka nebo náhradní řešení. Už to, že vesnička nakonec vznikla a nepřestala nikdy fungovat, byl ale v tuhých sedmdesátých letech malý zázrak.

TŘETÍ VESNIČKA
V 70. letech Sdružení zakoupilo pozemky v Brně-Medlánkách, nechalo vybudovat inženýrské sítě, ale k výstavbě vesničky už nedošlo. Pozemky stát po Sametové revoluci vrátil v okleštěné podobě, část už byla zastavěná. Bohužel ale nedošlo k navrácení 11 milionů korun, které byly na výstavbu domků pro maminky s dětmi určeny. Zatímco na konci 60. let byl projekt SOS dětských vesniček něčím naprosto ojedinělým a peníze na jejich výstavbu se sbíraly téměř samy, v 90. letech vzniklo mnoho dobročinných organizací a získat peníze od dárců bylo mnohem náročnější. Sdružení navíc muselo financovat rekonstrukce a provoz stávajících dvou vesniček. Podobně jako před dvaceti lety, i nyní se vybralo hodně peněz pod vánočními stromy na Pražském hradě, v Brně i dalších městech. V první etapě v polovině 90. let se ale postavily pouze dva větší domy, jež sloužily v následujících letech jako školicí středisko pro budoucí i stávající pěstounky.

Ke zvýšení povědomí o SOS dětských vesničkách a přílivu nových dárců přispěla medaile za zásluhy o Českou republiku, kterou převzala 28. října 1999 z rukou prezidenta Václava Havla maminka – pěstounka Eva Borková. Ta prožila v karlovarské SOS vesničce 28 let života, postupně tu vychovala několik generací dětí, maminko jí říkalo sedmnáct dívek a chlapců. Ocenění udělil paní Borkové Václav Havel na návrh profesora Zdeňka Matějčka, který v odůvodnění mimo jiné napsal: „Hrdinstvím je zajisté něco mimořádného vykonat. Ale hrdinstvím je také něco mimořádného vydržet! Vzít na sebe mimořádný úkol a odpovědně jej plnit. Vzít břemeno a táhnout jej obětavě a bez nároku na slávu a odměnu.“

Říjen roku 2001 byl důležitým přelomem: mezinárodní federace SOS Kinderdorf International přislíbila pokrýt velkou část z rozpočtu na výstavbu třetí vesničky. Po třiceti letech od původního záměru byla v říjnu 2003 slavnostně otevřena třetí SOS dětská vesnička v Brně-Medlánkách. Deset nových a vybavených rodinných domků, administrativní budova, tetín (ubytovna pro rodinné asistentky neboli tety), dětské hřiště, to vše bylo připravené k nastěhování nových pěstounských maminek a jejich dětí. Pěstounské maminky prošly podobně jako při vzniku první vesničky v Karlových Varech důkladnou přípravou – absolvovaly nejprve tříměsíční vzdělávací kurz, na který navázala praxe na pozici tet pomáhajících v SOS rodinách v Doubí a ve Chvalčově. Brněnská vesnička proto ihned po dokončení mohla ožít smíchem desítek nových dětí.
MODERNIZACE A NOVÉ SLUŽBY
Podpora pěstounských rodin

Velkou změnu v historii SOS dětských vesniček znamenala novela zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí, která vstoupila v platnost 1. ledna 2013. Ta umožnila značné rozšíření nabídky služeb a zároveň vedla k modernizaci služeb stávajících, tedy samotných vesniček. Jako přežitý se jevil model uzavřené komunity, ve které svobodné maminky pečují o větší množství dětí s podporou vedení vesničky, tet a sociálních pracovnic. Větší otevřenost vůči svému okolí začaly vesničky budovat už od devadesátých let, nyní díky pověření k uzavírání dohod o výkonu pěstounské péči mohly začít nabízet své služby i pěstounským rodinám žijícím mimo vesničku. Zázemí vesničky a ubytování v domcích mohou využívat nadále samotné pěstounské maminky, ale také kompletní pěstounské rodiny i s tatínky. Bydliště ve vesničce není podmínkou pro využívání služeb, mezi které patří psychologická a další odborná podpora, pomoc s hlídáním dětí nebo jejich vyzvedáváním ve škole či na kroužcích, zájmové a volnočasové aktivity pod vedením sociálních pedagogů, poradenství, odborné vzdělávání pěstounů, asistence při komunikaci s biologickou rodinou dětí a další.

Podporu pěstounských rodin nabízí SOS dětské vesničky od minulého roku také v Praze – tady se zaměřují zejména na rodiny pečující o traumatizované děti, děti s poruchami citové vazby a dalšími následky. Kromě doprovázení pěstounských rodin nabízíme také školení pěstounů a odborných pracovníků.

Doprovázející služby pro pěstouny poskytujeme také v Přerově a v Zábřehu.

Preventivní pomoc pro rodiny

V roce 2013 spustily SOS dětské vesničky novou službu pro rodiny ohrožené odebráním dětí, středisko sociálně aktivizačních služeb SOS Kompas. První kancelář byla otevřena v Přerově, v dalších letech následovala další střediska v Prostějově, Zábřehu, Brně, Karlových Varech, Žluticích a Praze. SOS Kompas pomáhá rodinám, které se chtějí postarat o své děti, ale z nějakého důvodu se jim to nedaří úplně tak, jak by mělo: ať už proto, že rodiče se neměli kde naučit rodičovským kompetencím, nebo proto, že se rodina dostala do svízelné sociální situace, nemá kde bydlet, spadla do dluhové pasti, některý z rodičů se potýká se závislostí apod. Sociální pracovnice navštěvují rodinu u nich doma, řeší s nimi velké i malé každodenní problémy, pomáhají rodičům vyřešit rodinnou situaci, dětem zvládnout školní docházku. Pro děti pořádají pracovnice SOS Kompasu výlety, výtvarné dílny a další volnočasové aktivity.