Pán labutí
Než mi máma řekla, že to není pěkný někoho strašit, vůbec mě to nenapadlo. Se ségrou jsme křičeli na labutě a když se vyplašily, byla to zábava. Naučil mě to kámoš Denis. „Tobě se přece taky nelíbilo, když na tebe táta křičel,“ řekla mi pak ale máma. „A podívej, támhleta má mláďátko, víš, jak by byla smutná, kdyby se mu něco stalo?“ Máma je smutná docela často, ale brečí jenom když si myslí, že to nevidím. Před tou paní z vesniček, co k nám chodí a máma se s ní radí, jak má co dělat, brečím jenom já, ale zato hodně. Denis, co se mnou chodí do Soviček, mi totiž řekl, že k nim taková nějaká paní sociální taky jednou přišla a pak ho odvedla do děcáku, kde od tý doby bydlí. Z toho mám strach, tak tu paní nemám rád, ale je to divný.
Aby labuť neplakala
Vždycky, když je u nás, něco se totiž zlepší. Třeba než u nás byla poprvé, nejezdil jsem se školkou na výlety, protože na ně máma neměla peníze, a Denis mi vždycky jenom vyprávěl, kde byli a co dělali a co tam zase provedl, on pořád zlobí, je to legrace. A pak ta paní mámě řekla, kde může poprosit o trochu peněz, a já jel s paní učitelkou a s ostatními do takového parku, kde se mohlo lézt po dřevěných stavbách skoro až do nebe, byla to paráda! Pak začala máma kupovat jablka a banány, protože ta paní mámě poradila, jak si má jít říct správně o práci, aby jí dostala. Máma začala chodit uklízet a proto může kupovat to ovoce, a slíbila mi i maliny, až budou levnější. Peněz asi nemá moc, protože bydlíme v azyláku v jednom pokoji. Jednu paní sociální tam nemám rád, protože na mě křičí, když běhám, ale ostatní rád mám, půjčují mi pastelky a papíry a když si k nim jde máma třeba i v noci povídat, tak je pak klidná a míň pláče. Máma uklízí i jeden hausbót, tam plaším ty labutě, ale už to vlastně dělat nebudu, aby ta máma labuť neplakala. Máma je někdy unavená, má kruhy pod očima, ale stejně se mnou blbne, třeba zpívá do smetáku a dělá, že je zpěvačka. Někdy to říkám Denisovi, ale spíš ne, protože mě pak praští, myslím, že mi závidí, že já mámu mám a on ne.
Koho pozvu domů?
Když byla u nás tamta paní z vesniček naposledy, tak mi pak máma udělala duhovej pudink, a to vždycky znamená, že má z něčeho velkou radost. A pak mi řekla z čeho – že možná dostaneme normální byt! Máma to zkoušela už dřív, najít byt, ale když někde řekla, že teď bydlíme v azyláku, tak jí pak už nikdo nezavolal, asi si myslel, že máma není hodná, ale je. Tahle paní prý ale ví o bytech, které jsou i pro nás a na to se těším, a už se té paní asi přestanu bát, myslím, že tahle mě od mámy neodvede, není jako ta od Denise. Máma mi ten byt ukazovala na fotce, zatím je prázdný, ale povídali jsme si večer dlouho o tom, jak ho vyzdobíme. V tom je máma taky skvělá. V azyláku jsme na Velikonoce měli výzdobu úplně nejhezčí! Vystříhali jsme z papíru vajíčka a zajíce, pomalovali jsme to fixama a pastelkama a pověsili všude možně a je to paráda. Těším se na to a pozvu tam i Denise, jestli bude chtít a nebude mě bouchat. Ale musí mi slíbit, že už nebude plašit labutě…!
(podle Filípkova vyprávění zapsala sociální pracovnice Katka)
Blog
