Patrik žije Yako král

Patrik Diamond vyrůstal nejprve v dětském domově, v osmi letech si ho vzala do péče pěstounka z SOS dětské vesničky ve Chvalčově. I když jeho dětství nebylo snadné, dnes žije naplněný život: vedle své běžné práce vybudoval po večerech oděvní značku Yako King, má dvě děti a občas mu zbyde čas věnovat se i svému dávnému koníčku - hudbě. Jaké bylo vaše nejranější dětství? Moje biologická maminka byla nemocná, nemohla se o mě starat, proto jsem vyrůstal nejprve v kojeneckém ústavu a potom v dětském domově ve Zlíně. Často jsem marodil, míval jsem několik stovek zameškaných hodin. V osmi letech si mě a další dvě mladší děti z dětského domova odvezla jedna z vychovatelek s sebou do Chvalčova a stala se naší pěstounkou.

Jak na tu změnu vzpomínáte?

Ze začátku to bylo těžké, nikdo mě na to nepřipravil, brečel jsem, když jsem z dětského domova odjížděl. S pěstounkou jsme si moc nerozuměli, brzy po příchodu do vesničky se jí narodilo vlastní miminko. Já byl nejstarší, hodně jsem mladší sourozence hlídal, pěstounka nás často nechávala samotné. Bylo to v 80. letech, vesničky spadaly pod komunistické úřady, nikdo moc neřešil, jestli se o nás stará dobře.

Takže jste ve vesničce nebyl šťastný?

To zase ne, já jsem ve vesničce prožil nejlepší roky. Byla tam krásná příroda, úplně jsem přestal marodit, moc mi to svědčilo, pořád jsme byli s dětmi venku. Chodili jsme často na Hostýn, celou zimu býval sníh, takže dolů jsme jezdili na saních, dalo se dojet až na kraj vesnice, to jsou úplně neskutečné zážitky. Měl jsem tam dobré kamarády, s tím nejlepším jsme pořád v kontaktu. A dostal jsem se tam i k hudbě, která mě baví dodnes.

A jak se to vyvíjelo s pěstounkou?

V 90. letech se ve vesničce všechno měnilo, přišel nový ředitel Pavel Malének, který se o nás zajímal a naši situaci řešil. Brzy jsme proto dostali novou pěstounku, ta původní z vesničky odešla. Nová pěstounka byla opravdu moc hodná, jen já jsem ji asi dost zlobil, byl jsem v té době už v pubertě a nedokázal jsem se na ni navázat tak, jako mladší děti. Na tu dobu ale vzpomínám strašně rád, mám s ní spojené nejkrásnější zážitky.

Jaké třeba?

Můj možná nejlepší rok v životě byl rok 1994. Bylo mi šestnáct a poprvé jsem jel do zahraničí: účastnil jsem se tehdy mezinárodního tábora pro děti z SOS dětských vesniček v italském Caldonazzu. To je krásné místo v Alpách u jezera, bylo to tam skvělé. A hned potom jsme ještě jeli na týden k moři – tehdy chvalčovskou vesničku sponzorovala nějaká cestovní kancelář a darovala nám zájezd na Krétu. Letěli jsme letadlem! To bylo úplně neskutečné, byl tam i můj nejlepší kamarád Marek, také Naďa ze dvojky (jeden z domků ve vesničce), do které jsem byl platonicky zamilovaný… To byly krásné časy.

Jak se váš život vyvíjel po dovršení dospělosti?

Vyučil jsem se v Kroměříži na automechanika. Když mi bylo 18, vyhledal jsem vlastní mámu, která mě po celé dětství navštěvovala – jak v domově, tak potom ve vesničce. Žila v Brně v otřesných podmínkách, staral jsem se pak o ní až do doby, kdy před 15 lety zemřela.

A živil jste se jako automechanik?

Ano, ale vedle toho jsem pořád zkoušel i další věci, jsem podnikavý, jak vidím nějakou příležitost, tak se na ní vrhnu. Když jsem přišel z vojny, tak jsem chvíli prodával cédéčka, potom jsem měl několik let své občerstvení. Do toho jsem dělal muziku, několik let jsem patřil mezi úspěšné dýdžeje tady v Ostravě, kde už spoustu let žiju. I dneska ještě občas hraju, je to můj koníček.

A čím se živíte dnes?

Jsem vedoucí prodejny s autodíly, dělám to už 15 let, autům opravdu rozumím. A když se mi před devíti lety narodil první syn, chtěl jsem mu koupit nějaké hezké oblečení, podobné, jako nosí dospělí, ale žádné jsem nenašel. Tak jsem nakoupil látky tady od vsetínské rodinné firmy, a s pomocí kamarádky jsem se po večerech naučil navrhovat a šít oblečení. Dneska mám úspěšnou značku Yako King, která se dobře prodává.

Tak ať se vám stále daří!