Pět minut po dvanácté
Je poledne a všichni v SOS Sluníčku vědí, co se bude dít… Jako každý den po poledni Lukášek pláče, křičí, tluče okolo sebe a hází s sebou o zem. Uzlík neštěstí sám neví, co se s ním děje, a ani zkušené tety si s ním v prvních dnech nevěděly rady. Pochopit situaci jim pomohly až Lukáškovy zoufalé pohledy na hodiny a taky konzultace se sociální pracovnicí Pavlou, která si vše spojila s tím, co má Lukášek za sebou… Teta bere Lukáška do náruče a klidným hlasem mu říká: „Ty víš, že už bylo poledne a mamka tu ještě není, a to tě trápí, viď?“ Lukášek popotáhne a neznatelně kývne. „Až se vyspíš, budeme mamku vyhlížet z okna a kdyby nešla, zavoláme jí…“ Luky se stulí do tetiny náruče a úlevou a únavou za chvíli usíná. Až se vzbudí, s chutí se pustí do odpolední svačiny a bude se muset hodně přemáhat, aby se odtrhnul od té skvělé bábovky, co teta upekla, zatímco spal, a nespořádal ji na posezení.
Chtít někdy nestačí
Čtyřletého Lukáše trochu naučil hodiny nevlastní děda, který si ho občas bral k sobě, když ale umřel, mladá maminka Iveta péči o aktivního, zvídavého klučinu sama nezvládala. Sama prožila náročné dětství, její maminka neuměla být dobrou matkou, Iveta se od ní neměla moc co učit a v jedenácti pak skončila v dětském domově. Neuměla pečovat o domácnost, hospodařit s penězi, nevyznala se ve vlastních potřebách a emocích, natož aby chápala ty Lukáškovy. Chtěla být dobrou mámou, lepší, než jakou měla ona, ale chtění někdy nestačí, a když přišli o dědečka, ona i Lukášek strádali.
Nejsilnější motivace
Začínala Lukáše nechávat samotného a ten byl stále ustrašenější, úzkostlivější a zanedbanější. Okolí si toho všímalo a nakonec začalo hrozit, že do dětského domova bude muset být umístěn i Lukáš a zopakuje tak mámin osud. Pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) naštěstí navrhla jako poslední možnost před odebráním Lukáška z péče paní Ivety dočasný pobyt v krizovém centru. Maminka tak dostala čas na vyřešení situace. Několik týdnů trvalo, než si Iveta vše srovnala a přiznala si, že potřebuje pomoc. Láska k Lukáškovi pro ni byla silnou motivací. Iveta začala s pomocí sociálně aktivizační služby řešit svoji finanční a bytovou situaci a během konzultací s pracovníky SOS Sluníčka a s pracovnicí OSPOD se postupně učila lépe rozpoznávat a naplňovat Lukáškovy potřeby.
Znovu spolu
Lukášek byl v SOS Sluníčku sice v teple a v bezpečí, ale odloučení od mámy zvládal velice špatně: díky tomu, že si zapamatoval, kde byly ručičky hodin, když máma přišla na první návštěvu, nebylo ho možné v prvních dnech od dvanácté hodiny utišit. Ještěže tety přišly na to, čím se trápí, a mohly sdílet jeho stesk a zmírnit jeho úzkost trpělivým vysvětlováním… Poslední hodiny a minuty před přesunem do azylového domu pro maminky s dětmi už bude Lukášek odpočítávat s tetou pečovatelkou a paní Pavlou. To budou v azylovém domě koukat, jak šikovný klučina tam s mámou přišel! Ale teď si dá ještě poslední kousek té bábovky: vždyť by mu na talíři bylo samotnému smutno!
Blog
