Petr Niederle: Šest let ve vesničce pro mne bylo obrovskou zkušeností

ROZHOVOR S BÝVALÝM ŘEDITELEM KARLOVARSKÉ VESNIČKY
PaedDr. Petr Niederle působil v letech 1972-1978 jako ředitel SOS dětské vesničky v Karlových Varech-Doubí, která loni oslavila 45 let svého vzniku. V rozhovoru vzpomíná na její začátky a přemítá o její další budoucnosti.

Jaké byly vaše začátky v karlovarské SOS dětské vesničce?

Pracoval jsem původně jako vychovatel a později i jako učitel ve Zvláštní učňovské škole, kde se řemeslům učili chlapci s mentálním postižením. Tam jsem se seznámil s panem doktorem Matějčkem, který se spolu s doktorem Dunovským a dalšími odborníky zabýval náhradní rodinnou péčí o děti, které z nejrůznějších důvodů ztrácely vlastní rodinu. Měl jsem tak možnost přímo od jednoho z našich významných odborníků získávat poznatky o potřebě a tehdejších možnostech péče o tyto děti. Pak jsem se dozvěděl o konkurzu na vedoucího karlovarské SOS dětské vesničky a přihlásil jsem se. Do vesničky jsem se s rodinou přestěhoval v srpnu 1972. Tehdy platilo pravidlo, dodržované v SOS dětských vesničkách po celém světě, že vedoucí s rodinou bydlí přímo ve vesničce.

Karlovarskou vesničku jste vedl šest let do srpna 1978. To jste tedy musel zažít zrušení Sdružení SOS dětských vesniček a převedení vesniček pod stát. Jak to tehdy proběhlo?

Sdružení jako mnoho dalších nestátních organizací vzniklo v období tzv. Pražského jara v roce 1968. V sedmdesátých letech pak byla většina těchto organizací až na malé výjimky zrušena. Snaha o jednotné působení státu v náhradní rodinné péči byla zakotvena i v zákoně o pěstounské péči, který byl přijat v roce 1973. V tomto zákoně byly tehdejší dvě SOS dětské vesničky přejmenovány na skupinová zvláštní zařízení pro výkon pěstounské péče. Naštěstí nedošlo k jejich úplnému zrušení. Tehdy bylo v obou vesničkách kolem stovky dětí a zrušení vesniček by znamenalo odebrání dětí dosavadním pěstounkám a hledání náhradního řešení.

Stále jste členem Sdružení SOS dětských vesniček. Co soudíte o současném rozvoj organizace a jejích programů?

Jsem přesvědčen, že současné programy, které organizace prosazuje, odpovídají potřebám společnosti. Jde totiž především o pomoc dětem, které vyrůstají v problémových rodinách, v nichž často nejsou plněny základní role rodiny ve vztahu k dětem. V praxi tak jde o prevenci sociálního osiření, tj. situace, kdy děti jsou z takovýchto rodin odebírány právě proto, že jejich rodina z nejrůznějších důvodů neplní své základní funkce. Proto je nutné preventivně s těmito rodinami pracovat a ovlivňovat jejich chování tak, aby vytvářely dětem odpovídající prostředí. A to je prostor pro sociální pracovníky. Krátkodobou pomoc v tomto směru přinášejí i zařízení pro okamžitou pomoc, tj. naše SOS Sluníčka.

A jakou budoucnost SOS dětským vesničkám předpovídáte?

Přestože jsem původním povoláním pedagog, nejsem přítelem jednotnosti. Měli jsme jednotné školství, jednotnou dětskou organizaci, jednotnou péči o opuštěné děti. Dnes máme na všech úrovních života společnosti možnost výběru, a tak by tomu mělo být i u náhradní rodinné péče. Každé dítě, které se ocitá z nejrůznějších důvodů mimo vlastní pokrevní rodinu, potřebuje jinou péči, jinou možnost právního zakotvení. SOS dětské vesničky jsou jednou z možností řešení nelehké situace těchto dětí. Není jistě pro všechny nejoptimálnější, ale pro někoho ano. Který osvojitel či pěstoun přijme do své péče a výchovy sedmi- až osmičlennou skupinu sourozenců? Který osvojitel či pěstoun je natolik sociálně silný, že přijme dítě s těžkým postižením? Tady jistě můžeme z našich více jak čtyřicetiletých zkušeností říci, že vesnička a především pěstounky takovouto úlohu naplňují. Věřím proto, že SOS dětské vesničky mají své místo v náhradní rodinné péči, vedle tolik potřebné působnosti v sociální práci s problémovými rodinami.

Jak se tyto události tehdy podepsaly na chodu karlovarské vesničky?

Jsem přesvědčen, a to bylo pro mne v té době nejdůležitější, že nedošlo k žádné změně, pokud se týká citového vztahu matek pěstounek k jejich svěřeným dětem. Je samozřejmé, že došlo k pracovně-právním změnám, a to jak u pěstounek, tak i u ostatních pracovníků vesničky. V prvním období po převodu byla vesnička samostatným zařízením s právní subjektivitou a provoz vesničky byl zajištěn dotací z prostředků okresního národního výboru. Nakonec ji ale ztratila a byla začleněna do Okresního ústavu sociálních služeb jako skupinové zvláštní zařízení pro výkon pěstounské péče.

Kam Vaše kroky vedly dále po odchodu z vesničky?

Díky tomu, že se kolem vesničky pohybovala řada odborníků i pracovníků státní správy, kteří se zabývali náhradní rodinnou péčí, měl jsem možnost hledat budoucí uplatnění v této oblasti. Je potřeba připomenout, že Sdružení přátel SOS dětské vesničky od počátku své činnosti i po zahájení provozu doubské vesničky dbalo na odbornou pomoc rodinám a vytvářelo k tomu potřebné zázemí. Bylo zahájeno dlouhodobé sledování vývoje dětí v jednotlivých rodinách v porovnání s dětmi vyrůstajícími v dětských domovech i v běžných rodinách. Po ukončení činnosti Sdružení a po převedení vesničky do působnosti státu bylo na Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky zřízeno Metodické středisko pro náhradní rodinnou péči. Do řad jeho pracovníků přešli někteří odborníci, kteří se pomocí rodinám již před zánikem Sdružení zabývali. Nakonec jsem byl osloven i já a nabídku jsem přijal.

Stýkáte se ještě dnes se svými tehdejšími kolegy či s pěstounkami z karlovarské vesničky?

Doubská vesnička vznikla už před 45 roky. Hodně z mých kolegů i pěstounek už zemřelo. Odešel pan profesor Matějček, pan profesor Dunovský, docent Klíma, pět prvních matek z doubské vesničky. Ale s těmi, kteří zůstali, se stále každý rok setkáváme. A vidím, že tak jako pro mne bylo šest let ve vesničce obrovskou životní zkušeností, ze které jsem v dalším období čerpal a stále ještě čerpám, tak i pro tyto ženy, které do ní přišly jako pěstounky, se vesnička stala naplněním jejich života. Vždyť se staly pro svěřené děti nejenom matkami, ale později i babičkami pro jejich děti, či dokonce prababičkami.