Pomoc dětem je srdeční záležitost

Inženýr architekt Stanislav Nábělek neměl vlastní děti. Když se jeho životní pouť blížila ke konci, odkázal své úspory dětem, které podporoval už řadu let: sepsal závěť ve prospěch SOS dětských vesniček.

Pan Stanislav se narodil v Praze, kde prožil celý svůj život. Na studia architektury nastoupil ještě jako voják v uniformě PTP, zvláštního vojenského útvaru, v němž komunistický režim shromažďoval politicky „nespolehlivé“ členy tehdejší společnosti. Paradoxně právě spolehlivost, spojená s umírněností a schopností naslouchat druhým, byla vedle neobyčejného kulturního rozhledu tím, co na něm oceňovali a milovali jeho spolužáci a později celoživotní přátelé.

Po revoluci se vedle své práce v pražském Obchodním projektu naplno věnoval svým zálibám: opeře, divadlu, baletu. Cestoval za evropskou historickou i moderní architekturou, za hudbou i výtvarným uměním. Byl věřícím člověkem a každý týden navštěvoval mši u Pražského Jezulátka.

Po předčasné smrti rodičů žil pan Stanislav se svojí sestrou, paní Sylvou. Své mamince slíbili, že se o sebe vzájemně postarají, a to do poslední chvíle dodrželi. Byl to právě pan Stanislav, kdo o sestru pečoval několik let, kdy zápasila s těžkou a nevyléčitelnou nemocí, a kdo s ní setrval až do nevyhnutelného konce.

„Rozum pobývá v budoucnosti, srdce zůstává v minulosti“. I tuto myšlenku si vedle dalších citátů vypsal z knihy Zimní krypta, kterou četl před plánovanou operací srdce v roce 2015. V té době se také rozhodl pomáhat dětem z SOS dětských vesniček svými úsporami i po své smrti a sepsal v tomto smyslu svou závěť.

V únoru tohoto roku pan Stanislav Nábělek zemřel. Jako náš pravidelný dárce znal dobře příběhy dětí, kterým jsme i díky němu mohli pomoci. Svým srdcem se rozhodl měnit a změnit životy dalších desítek dětí i po svém odchodu z tohoto světa. Děkujeme.