Pozor, Olda jede!
„Teto, moc prosím, můžu si zatočit volantem?“ Sociální pracovnice Petra si čtyřletého Oldu bere na klín a sedá si s ním do služebního auta. Olda točí volantem, pusou túruje motor a zkouší pokořit další hranici Petřiny trpělivosti. „A zatroubit, viď, že si můžu zatroubit?“ „Dobře, Oldíku, ale jen jednou, sousedé by se zlobili.“ „Túúú!, Olda je ve svém živlu a s pamětí akvarijní rybičky zapomíná na slib, který svatosvatě dal před pěti vteřinami. Túúú, túúú, túúúúú, houká klakson a všichni psi v doslechu v klidné malé vsi se rozštěkají. „Porušovat sliby se nemají, vystupovat!“ Nadšení se mění ve stejně velké rozčilení, protože řízení je Oldův živel a nic, co má volant, před ním není v bezpečí. Olda se vzteká, možná by na auto, najednou nedostupné, hodil i kámen, kdyby ho Petra nevzala za ruku a neuklidnila. Možná právě na tohle si dnes patnáctiletý Olda vzpomněl, když mu děda poprvé dovolil řídit traktor. Ale zatím je tím vzteklounem, který nemá moc důvodů k radosti a všechno řeší agresivitou a křikem.
Táta bojovník
Inteligentního chlapce s temperamentem malé elektrárny neměl kdo naučit adekvátním reakcím na odepřenou okamžitou radost. Psychicky labilní maminka se několik měsíců po Oldových třetích narozeninách rozhodla problémy řešit sebevraždou a Oldův táta Mirek, který vyrostl v dětském domově, se péči o malé dítě neměl kde naučit. Ale naštěstí se rozhodl bojovat a nepřipustit, aby Olda dopadl stejně jako on: jednou bude mít taky děti a Mirek chce udělat všechno pro to, aby se měly líp. Dalo to ale spoustu práce a těžko říct, čí úsilí bylo větší: zda tátovo, nebo sociální pracovnice z SOS dětských vesniček, která se snažila zachovat Oldovi jediný domov, který měl. Když Olda přijel na dětský tábor s malým rádiem a kapesním nožem místo náhradního oblečení a kartáčku na zuby, musel se Oldův táta naučit balit dětský batůžek. Další úsilí bylo vynaloženo na správné stravování, přípravu do školy, včasné odchody do ní, návraty bez toulání, návštěvy dětského lékaře a desítky dalších věcí. Někdy věcí k řešení spíš přibývalo, než ubývalo…a všechno bez jistoty, že to nakonec dobře dopadne.
Nový začátek
Když bylo Oldovi čtrnáct a táta po krátkém stonání umřel, zdálo se, že se žádný happy-end konat nebude. Olda měl ale díky zkušenosti pozornosti, péče a lásky blízké osoby už dost sil na to, aby se od pomyslného dna odrazil i sám. Odstěhoval se na vesnici k dědovi, a když ho děda poprvé nechal vyjet z vrat svým starým traktorem, cítil se Olda asi nejšťastněji ve svém životě. A určitě si tu dávnou vzpomínku na to, jak mohl jako malý kluk na Petřině klíně poprvé otočit opravdovým volantem vybavil. Jinak by teď nezmáčkl klakson a s chutí si nezatroubil: Túúú! A pro jistotu ještě jednou: túúú!
Blog
