Práce v SOS dětských vesničkách byla mým snem

Na svůj mladý věk máte za sebou nebývalé kariérní úspěchy, jak jste se k práci ve vedení SOS dětských vesničkách dostala?

V SOS dětských vesničkách jsem vždycky chtěla pracovat. Už od studií mě téma náhradní rodinné péče velmi přitahovalo a SOS dětské vesničky mi byly známy jako tradiční organizace, která se touto problematikou zabývá. Ovšem nikdy by mě nenapadlo, že budu tuto organizaci vést. Začala jsem zde pracovat na řadové pozici poradce pro kvalitu péče. Z té jsem se vypracovala na pozici programové ředitelky a během dvou let jsem se stala i zástupkyní ředitele. Ve funkci ředitelky jsem nedávno oslavila první rok působení.

Pracovala jsem celý svůj profesní život v sociální oblasti, mnoho let jako psycholožka v různých zařízeních, pracovala jsem i v diagnostickém ústavu, všechny zkušenosti mě velmi obohatily a dodnes z nich čerpám. Ale nikdy dříve jsem neměla možnost poskytovanou péči měnit nebo zvyšovat systémově, pouze výkonem mojí vlastní práce. Takže nyní jsem moc ráda, že mohu vstupovat do procesů, které zvyšují kvalitu, nastavují monitorování kvality poskytované péče, a také že ze své pozice mohu snad i účelně komentovat navrhované systémové změny v rámci resortu.

Jaký je pracovní den ředitelky SOS DV?

Velmi pestrý! Rámcově mám vždy den naplánovaný dopředu, ovšem realita tomu málokdy odpovídá. Kromě různých schůzek, spousty hrnků kávy, rozhovorů se zaměstnanci a telefonátů obsahuje mnoho administrativy, která se týká provozu a chodu organizace a jejích jednotlivých složek. Protože pracuji s týmem úžasných lidí, kteří své práci rozumí, a vím, že se na ně mohu spolehnout, mohu svoji práci dělat naplno. Troufnu si dokonce říci, že SOS dětské vesničky provozují své služby na nejvyšší úrovni. Dokazují to i výsledky nedávné inspekce kvality sociálně právní ochrany dětí, od které jsme dostali velkou pochvalu. Bez našich šikovných zaměstnanců by naše organizace nebyla tím, čím je.

Co je na Vaší práci nejzajímavější?

Zajímavé je všechno, potkávám se jak s běžnými provozními otázkami, tak i s jednotlivými osudy dětí a rodin, kterým pomáháme. Moje práce není rutinní, i když bych si to někdy trochu přála. Potkávám velkou spoustu různých lidí, úspěšných, slavných, ale také úplně neúspěšných, nešťastných, s pohnutými osudy.

Napadá Vás nějaký konkrétní příběh, který Vás v poslední době zaujal, chytil za srdce?

Je těžké vybrat z těch mnoha různých osudů, velmi vzpomínám na tříletého chlapečka, který k nám přišel se zkrácenými Achillovými šlachami, nechodil, protože pro rodiče bylo pohodlnější nechat dítě v postýlce. Klučík neuměl mluvit, byl velmi špatně živený, skončil na několik dní i v nemocnici z důvodu špatné výživy. Po pár měsících u nás by ho nikdo nepoznal, veselý, zdravý, upovídaný a šikovný kluk. Teď už úspěšně prospívá u pěstounů. To je pro nás největší odměna a nejkrásnější konec, když se dítěti daří dobře a je spokojené!

Sama jste matkou. Jak se Vám daří skloubit pracovní a soukromý život?

Snažím se o to. Samozřejmě mě moje práce ovlivňuje i v soukromém životě, třeba loni jsem v rámci akce Běháme pro SOS dětské vesničky naběhala několik set kilometrů. Všichni mí známí vědí, kde pracuji a jaké máme potřeby. I moje děti mají poměrně slušný základ v tom, jak lze dětem, které měly ve svém životě méně štěstí než ony, pomoci. Má práce mne naplňuje a je nejen mou prací, ale i koníčkem, ale hlavně ji vnímám jako poslání. Takže odpověď je: vlastně nedaří, ale mě to nevadí.

Nedávno jste oslavila čtyřicítku, s jakými profesními a soukromými plány jste do dalšího desetiletí vstoupila?

Profesní plány jsou jasné, vést stabilní a udržitelnou organizaci, ve které pracují motivovaní a loajální lidé, kteří své práci rozumí. Vést organizaci, která pomáhá potřebným dětem.  Co se týče plánů soukromých, ráda bych časem uběhla maraton, dala jsem si termín do pětačtyřicítky. Taky se chci naučit být trpělivější, což se mi bude hodit i v profesním životě, ale to se mi zatím moc nedaří…