Příběh myšky
Teto sociální, teto sociální, moje Minnie mluví! Poslouchej! A plyšová postavička od Disneyho říká šišlavě Klárčiným hláskem: Včera mě Klárka a teta Andrejka vykoupali v růžové pěně. To byla paráda! Dneska musím uschnout, ale zítra si dám pěnovou koupel zase. Říká se tomu lázně, víš? „No tohle, opravdu mluví! To je opravdu kouzelný plyšáček,“ obdivuje Míša, sociální pracovnice SOS vesniček, nejoblíbenější hračku tříleté Klárky, upovídané holčičky, která žije se svojí tetou a jejími třemi dětmi v malém domku na vesnici. Klárka má Míšu ráda, na její návštěvy už si zvykla, proto jí dává plyšáka na chvíli do ruky. „Hezky si tu s Minnie povídej, já se s tetou obleču, jdeme na procházku. Ať ti řekne, jak se tu máme!“ A Míša čeká u dveří, než Andrea Klárku oblékne, a představuje si, co by jí plyšák asi říkal, když není Klárka v doslechu.
První rok byl nejhorší
„Je to tak, já se mám dobře a Klárka taky,“ řekla by určitě myška Minnie Míše. „Teď už ano. První rok to bylo horší: prvních několik měsíců Klárka skoro nespala, měla abstinenční příznaky, a taky byla hrozně malá. První náhradní maminka ji nepřetržitě nosila v šátku, aby jí bylo co nejlíp, aby slyšela tlouct její srdce, a zhruba v jedenácti měsících začala Klárka naštěstí prospívat. A já byla pořád s ní, nedala mě z ruky ani ve spaní…“ Růžový plyšák bylo to jediné, co Klárce zůstalo po mámě, která Kláru nechala v porodnici. Tátu nikdy neviděla, umřel ve vězení, když bylo Klárce asi pět týdnů. Brzy poté se jí ujala přechodná pěstounka, ale už tehdy o ni usilovala Klářina teta, sestra jejího táty. Jako děti spolu měli krásný vztah, pak to ale návykové látky, které bral Andrein bratr i s brzy těhotnou partnerkou, všechno pokazily a Klárka byla to jediné, co Andree po Michalovi zůstalo. Jenže její bratr nebyl napsaný v rodném listě a všechno se strašně vleklo – tak moc, až to vypadalo, že až uplyne maximální lhůta, po kterou může být Klárka s přechodnou pěstounkou, bude putovat do kojeneckého ústavu. To ale Andrea nemohla dopustit.
Hlavně to nevzdat
Tehdy se obrátila na SOS dětské vesničky. Veškeré vyřizování trvalo nekonečně dlouho, Andrea bydlela v jiném kraji, než se Klárka narodila, a úřady si spis posílaly pořád tam a zpět. S pomocí sociálních pracovnic si ale skoro roční Klárku i s myškou Minnie mohla Andrea odvézt domů. „Jsem ráda, že to Andrea nevzdala. Všichni tady Klárku zbožňují, je to milovaná holčička, upovídaná, spokojená. A já jsem taky ráda, že nemusím bydlet v kojeňáku a pak asi i v ústavu: ještě by mi tam někdo utrhl ručičku… nebo mašli, to bych nepřežila,“ jako by slyšela Míša, ale hlásek Minnie už slábne. Přichází Klárka s tetou a radostně výská: podívej, teto sociální, mám stejnou mašli jako Minnie! A už mi ji vrať, ano? A už jdi, musíme s tetou stihnout poštu… Ale zase přijď!, štěbetá holčička. Když se za trojicí naposled otočí, mávají jí všichni tři: Andrea, Klárka a s její pomocí i spokojená myška Minnie.
Blog
