Rozhovor: Na legraci zbyl čas vždycky

Druhá nejstarší česká SOS dětská vesnička ve Chvalčově letos slaví 50 let od zahájení činnosti. Základní kámen byl ale položen ještě dříve: 4. října 1970 ho sem přijela položit tehdejší první dáma Irena Svobodová. Paní Jaroslava Procházková byla tehdy u toho, vzápětí se stala vesničkovou účetní, později také kronikářkou, sekretářkou a neoficiální tetou všech dětí… A zůstala jí téměř po celou dobu dosavadní existence vesničky.  
Jaké bylo vaše první setkání s SOS dětskými vesničkami?
Když přijela do Chvalčova Irena Svobodová položit základní kámen SOS vesničky, byla to velká událost, všichni chvalčovští občané se tam sešli, u toho jsem nemohla chybět. Bylo mi tehdy 26 let a pracovala jsem ve škole jako vychovatelka. No a po několika měsících, kdy se chystalo zahájení stavby, jsem se dozvěděla, že vesnička hledá účetní. Tak jsem se přihlásila a 1. dubna 1971 jsem nastoupila. 
A vydržela jste tu až do konce roku 2016, tedy téměř 46 let… Jak na ta léta vzpomínáte? 
Nikdy jsem svého rozhodnutí jít pracovat do SOS dětských vesniček nelitovala. Poznala jsem tu 44 matek pěstounek a 240 dětí. A navíc jsem potkala spoustu skvělých kolegů. 
Jeden z kolegů prožil ve vesničce podobně dlouhou dobu jako Vy, byli jste souputníci...
Petr Balga nastoupil v srpnu 1973, působil jako zástupce vedoucího vesničky, pěstoun, pedagog, učil děti hrát na hudební nástroje, s klukama pracovali se dřevem a vyráběli letadýlka, žil tu celou tu dobu. Letos tu měl oslavit 80. narozeniny a zároveň 50 let ve vesničce… Ale není tu. A já bych ho tu vedle sebe potřebovala, aby vzpomínal se mnou. (Pan Balga loni zemřel, pozn. aut.) 
Jste v kontaktu s některými pěstounkami nebo dětmi, které ve vesničce vyrostly? 
Mám přehled o všech maminkách a o některých dětech. Sem tam někdo přijede do Chvalčova a zastaví se na návštěvu, nedávno přijely dvě děvčice, které tady vyrostly, dneska už mají svoje děti. Přišly na besedu, člověka to potěší. 
Vy jste sice dělala hlavně účetnictví, ale často jste se také zapojovala do aktivit pro děti, je to tak? 
Účetní práci jsem si vždycky udělala pečlivě, nikdy nic nezůstalo nedodělané. A tak jsem si mohla dovolit, když byla nějaká akce pro děcka nebo se třeba jelo na tábor, že jsem se mohla zapojit. Já chtěla být kdysi učitelka, tedy mě ta práce s dětmi bavila.  

Máte nějakou vzpomínku na akci s dětmi? 
Vzpomínám třeba, jak jsme byli poprvé s dětmi na Hradě, byla tam velká mikulášská besídka a děti přišli pozdravit i Václav a Olga Havlovi. Setkání s prezidentem byl zážitek hlavně pro nás dospělé, ale děti nejvíc nadchnul ohňostroj, většina ho viděla poprvé. Dostali každý tašku sladkostí a když jsme po několikahodinové cestě přijeli zpátky na vesničku, povídám dětem, nezapomeňte si v autobuse ty balíčky. A děti se udiveně ptaly, jaké balíčky, teto? Ty už jsme přeci dávno snědli! Zbyly jim jen pastelky. 
Prací pro SOS vesničku jste přesluhovala dlouho po odchodu do penze… 
Poprvé jsem odcházela v dubnu roku 2001. Kolegové mi připravili velkolepý „odlet do důchodu“: nejprve mě na střeše auta vyvezli na louku nad vesničku, pak mě přidělali k paraglidu, který jsem si vždy chtěla vyzkoušet, a táhli mě z kopce dolů. Nefoukal ale vůbec žádný vítr, tak jsem do toho důchodu spíš odhopkala, než odletěla. Každopádně neuplynuly ani tři měsíce a pan ředitel volal, jestli bych nepřišla pomoct s inventurou majetku, že mám ze všech nejlepší přehled. No tak jsem se vrátila a zůstala tu dalších patnáct let. 
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně zdraví do dalších let!