Sociální izolace ohrožuje stále více dětí

Dlouhodobě zavřené školy mohou velké části dětí přinést podstatně závažnější a dlouhodobější problémy, než jsou mezery ve vzdělání. Roste počet dětí, u nichž současná situace vyvolává úzkostné stavy, deprese a další psychické poruchy. Linky důvěry jsou přetížené, dětské psychiatrické a psychologické ambulance mají beznadějně plno. Škola jako sociální prostředí, které je pro děti z rizikového prostředí mnohdy jediným útočištěm a dokáže detekovat, že se v rodině děje něco zlého, přestala úplně fungovat. Proto při vědomí složitosti situace a všech rizik vyzývají SOS dětské vesničky ministerstvo školství a vládu, aby hledala cesty, jak co nejbezpečněji a co nejdříve vrátit děti do škol nejen jako do vzdělávací instituce, ale také jako do zásadního socializačního prostředí, které je ve vývoji dětí nenahraditelné.

SOS dětské vesničky pracují se stovkami ohrožených rodin, kterým pomáhají postavit se na vlastní nohy a učí je, jak se postarat o vlastní děti. Sociální pracovníci jsou s rodinami a dětmi v pravidelném kontaktu, mohou jim proto průběžně pomáhat řešit všechny problémy, které se vyskytnou. A že jich za poslední rok bylo opravdu mnoho. Tisíce dalších ohrožených rodin ale žádnou podpůrnou organizaci nemají a děti jsou tak ponechány vlastnímu osudu. A potíže mají i další skupiny dětí. „Pracujeme také s více než 150 pěstounskými rodinami, v nichž vyrůstají děti, které si v nejranějším dětství prošly velmi traumatickými zkušenostmi,“ říká ředitelka SOS dětských vesniček Jindra Šalátová. „Sociální kontakty s vrstevníky jsou součástí ozdravného procesu, který jim pomáhá prožitá traumata překonat. Teď o tuto možnost dlouhodobě přicházejí. Apelujeme na odpovědné politiky, aby co nejdříve našli bezpečný způsob, jak dětem umožnit sociální kontakty v rámci školních i mimoškolních aktivit,“ dodává Jindra Šalátová.

Rozevírání nůžek nejen v oblasti vzdělání
Zatímco obecně se v průzkumech uvádí, že dálkového vzdělávání se neúčastní nebo velmi málo účastní okolo 10 % dětí, ve vyloučených lokalitách je tento poměr mnohonásobně vyšší. Např. v sociálně vyloučené lokalitě na Karlovarsku, kde působí SOS dětské vesničky, se podle odhadu sociálních pracovnic neúčastní výuky až 75 % dětí. Problémem není jen nedostatek techniky a kvalitního připojení, ale také nezájem a zcela nedostatečná podpora ze strany rodičů. A i v rodinách, kde rodiče mají snahu děti podpořit, narážejí zejména u starších dětí na vlastní limity – neumí jim látku vysvětlit, sami tomu mnohdy nerozumějí. Ve vyloučených lokalitách více než kde jinde platí naprostá ztráta režimu, děti se potulují venku v partách, stoupá například riziko užívání návykových látek. Škola byla pro tyto děti jediným místem, kde musely dodržovat nějaký řád a pravidla, a mnohdy také kde dostaly jediné teplé jídlo za celý den. A pro ty děti, které chtějí a mají na to, bývá škola jediným způsobem, jak se z vyloučeného prostředí vymanit. Teď v něm ale na mnoho měsíců uvízly a není jisté, že se jim tu ztrátu podaří někdy dohnat.

Škola základ života
Školy dělají, co mohou, aby nahradily dětem chybějící výuku a dostaly k dětem co nejvíce znalostí, které mají v daném školním roce nabýt. Bohužel, ať poskytuje škola vzdělání v on-line prostoru, nebo si s dětmi předává zadání a vypracované úkoly ve dveřích školy, veškerá její činnost se zpravidla redukuje jen na výuku. „Jako by se zapomnělo na to, že škola neplní jen roli edukační, ale také socializační a psychohygienickou,“ říká ředitelka programů podpory ohrožených rodin SOS dětských vesniček a psychoterapeutka Kateřina Dunovská. „Děti získávají v denním kontaktu se spolužáky sociální dovednosti, učí se respektovat druhé i jak se zdravě prosadit. Teď se ale už téměř rok baví s kamarády jen přes obrazovku počítače. Nemohou ani na kroužky, na tréninky, sportovat… Má to dopad nejen na jejich motorický vývoj a zdraví, ale také na jejich psychiku,“ pokračuje Kateřina Dunovská.

Sociální pracovníci SOS dětských vesniček pomáhající ohroženým rodinám napříč Českou republikou, se shodují na tom, že nejvýraznějším projevem dlouhodobé absence školní docházky u dětí je naprostá ztráta denního režimu, spočívajícího v plnění povinností, ztrácí se u nich motivace k nějakému výkonu, přichází o možnost dosáhnout úspěchu. U části dětí potom současná situace vyvolává úzkostné stavy, které jsou izolací dále prohlubovány, děti se soustředí jen na své problémy, nemají rozptýlení. A v neposlední řadě v řadě rodin vzrůstají vlivem izolace konflikty, děti ani rodiče nemají kde ventilovat nahromaděnou frustraci. Více než kdy dřív hrozí domácí násilí, nejen fyzické, ale i psychické. A učitelé, kteří by za normálních okolností mohli rozpoznat, že se dítěti něco děje, na dálku pomoci nemohou.