Sólo pro dva hlasy, čtyři děti a karanténu
Jsme v tom všichni společně: v těžkých dobách se najednou některé rozdíly mezi lidmi stírají. Tisíce rodičů se znovu trápí se školní látkou, se strachem o své blízké, s obavami o práci, o budoucnost. Až budeme na tu dobu, kdy se na jaře zavřely školy, už jen vzpomínat, většina z nás na sebe bude moci být pyšná. A teď si představte, že se staráte o čtyři děti a každé z nich má nějaký problém: dyslexii, dysgrafii, lehkou mozkovou dysfunkci, úzkosti. Jak vypadá takové běžné ráno v jedné z vesničkových pěstounských rodin? 5:26 Zuřivé zvonění budíku. Nebo to není zvonění? Ne, je to hodně hlasité a hodně falešné hraní na piano. Hlas jedna (v hlavě): Proboha, tak moc bych chtěla ještě chviličku spát. No nic, vstávat. Hlas dvě (nahlas): Dobré ráno, Marečku. Ještě s tím hraním chviličku počkej, Anežka, Kája a Saša ještě spí… Pojď, řekneš mi, jaký chceš čaj, vybereš si z té krabičky, kde je spousta druhů. Jsou na nich obrázky s ovocem, řekneš mi, které už poznáš, ano?
Strachy a touhy
Mamí, mamí, ještě jsi živá? A že dneska neumřeme, viď? Hlas dvě: Kájo, neumřeme, neboj. Hezky jsi jedl každý den jablíčko, máš dobrou imunitu, tak se vůbec nemusíš bát. Mamí, mamí, ale babička asi umře, viď? Je stará a celý měsíc byla nemocná. Hlas dvě: Ani babička neumře, neboj. Hlas jedna: Bože, mám o mamku tak velký strach… To ale děti nesmí vědět, hlavně Kája, bál by se ještě víc a nemohl by spát. Hlas dvě: Je to bojovnice. Odpoledne jí zavoláme, ano? Marečku, netahej za ten ubrus, prosím. Mamí, pít. Mamí, ať mě pustí na počítač. Mamí, nechci se učit hned ráno. Nechci se učit vůbec. Kája se neučí, jenom si hraje. Mamí, venku jezdí na kole Kačka. Chci s ní. Nechci roušku. Nechci si kreslit. Mamí, ať si nehraje s mojí panenkou. Mamí, mamí, mamí! Hlas jedna: je teprve půl osmé ráno a už mě bolí hlava. Hlas dvě: nejdřív se nasnídáme a pak naplánujeme, co dál, ano? Mamí, mamí, nechci chleba. Chci rohlík. Chci ven. Chci bonbón. A na výtvarku s tetou Alenou. Hlas dvě: Sašenko, radši dnes ještě budeme doma. Bonbón až po snídani, ano? A výtvarka dneska ve vesničce není, nikde se nesmí scházet víc než dva lidé. Ne, já výtvarku chci! Chci ji mít jen já a teta Alena, to je dva! Hlas dvě: Sašo, musíme vydržet, budeme si kreslit spolu, ano?
Musíme vydržet
Mamí, mamí, nejde mi spočítat ten logaritmus. Hlas jedna: proboha, logaritmy. Těm jsem ve škole taky nerozuměla. Jenže kdy si to mám znovu nastudovat, když Mareček chce hrát na klavír, Saša si chce kreslit a Kája se potřebuje chovat od rána do večera a ujišťovat, že se nám nic nestane, jinak dostane záchvat a bude zase bouchat hlavou do zdi. Hlas dvě: zavoláme tetě Aleně, víš, že ti pomáhá s úkoly a matematice rozumí. Bác. Marečku, to se stane, nepořež se o střepy. Anežko, nebij ho, koupím ti ten samý hrneček, neboj. Hlas jedna: jak dlouho tohle ještě vydržím? Ale doktoři a sestřičky to mají těžší…jen abychom všichni zůstali zdraví. 8:13 Mamí, mamí, mamí… (atd.) (v jedenáct hodin večer zapsala pěstounka Irena)
Blog
