Štěstí až na třetí pokus

CHCI POMOCT

Alešovi a Fandovi sice byly nedávno teprve dva roky, ale batůžky už si sbalit umí. Dělali to už tolikrát… Ještě oblíbeného plyšáka do ruky a můžou jít. Ne, že by se jim ale chtělo: kdyby někdy byli v nějakém zámku, tak by jim tenhle dům připadal právě jako zámek. Ale co to? Proč ještě teta Janička není oblečená a proč pořád mluví s tou hodnou paní, která je celý večer na střídačku držela v náruči, aby jim Janička mohla udělat kakao a chleba s marmeládou k večeři? Copak nevidí, že už je venku tma?

Když promluví srdce

Aleš a Fanda rádi ukazují na prstíčkách, kolik jim je dohromady let. Malá dvojčátka jsou vůbec pěkní čertíci a jeden dospělý je málokdy pochytá, když se rozhodnou vydat se každý na jinou světovou stranu. Není se co divit, že péči o ně babička, u které je jejich maminka nechala a už se pro ně nevrátila, nezvládla, i když se několik týdnů opravdu snažila. Ostatní bráškové a sestřičky už žijí u příbuzných, kteří se mohou o odložené děti postarat, ale na Aleše a Fandu už nikdo nezbyl. Takže je kojeňák poslední možnost. Nebo ne? Jana je hodně vzdálená příbuzná, která o dalších dětech – sama má už odrostlé a odstěhované na druhý konec republiky – neuvažovala ani náhodou. Když ale při návštěvě Alešovy a Fandovy babičky slyšela, co dvojčátka čeká, zatrnulo jí a začala horečnatě přemýšlet, jak pomoci. A u přemýšlení nezůstalo: Jana o dvojčátka začala pečovat a vyřizovala si i úřední záležitosti, aby se jich mohla ujmout natrvalo. Čertíci si prostě získali její srdce.

Zoufalý nápad

Jenže tady příběh ještě nekončí. Vlastně se zdá, že všechno bude ještě horší, než to vypadalo. Janin partner si na děti, které se v malém bytě pletly pod nohama a vyváděly skopičiny, nezvykl. Začal být agresivní a děti, už tak poznamenané ztrátou maminky a pak i babičky, začínaly i končily den pláčem. Jenže Jana už si neuměla představit, že by se jich vzdala, i když sama cítila, že v partnerově bytě dlouho zůstat nemůže… Ze zoufalství ji vysvobodil nápad sociální pracovnice. Nechtěla by se stát pěstounkou a využít rovnou i ubytování v SOS dětské vesničce? Jana se tam při nejbližší příležitosti byla podívat a nechtělo se jí věřit, že by ji a klučíky potkalo takové štěstí. Ti dva se při průzkumu prostorného domu celé dvě hodiny nezastavili a po odchodu se nechtěli hnout ze zahrádky před domem: ještě nikdy snad neváleli sudy po tak měkoučké trávě… Dalšímu dění moc nerozuměli, ale když teď po několika dalších týdnech a dalších návštěvách domku ve vesničce stáli u dveří s baťůžky a plyšáky v rukou, nikdy by nevěřili, co uslyší. „Tady teď bydlíme… tady zůstaneme, tohle je naše doma“, říká Jana Fandovi a Alešovi a zkouší zastavit slzy, které se jí tlačí do očí.

Život na zámku

Trvalo ještě pár dní, než si dvojčátka zvykla na svůj zámek. Ale teď už se cítí opravdu doma! Dvakrát opuštěné děti, kterým hrozilo umístění do ústavní péče, běhají venku po oplocené zahrádce, mají spoustu nových kamarádů, chodí k nim tety, které ve vesničce bydlí s nimi, a venku je horko jako v létě, i když je teprve květen. To se čertíkům líbí! Baťůžky leží v koutě dětského pokoje tak, jak je tam Aleš s Fandou tehdy ještě s nedůvěrou odložili. Snad už tam zůstanou.

CHCI PODPOŘIT