Tři malí rarášci ale člověku nespadnou do klína ze dne na den a cesta, kterou se skládá takhle početná náhradní rodina, může být někdy hodně dlouhá, plná zákrut a nečekaných setkání. Pro Alenu Jarošovou začala už před třinácti lety, kdy se při návštěvě dětského domova, kde dřív pracovala, seznámila s tříletým Adámkem. Chlapečka, který byl volný do pěstounské péče, si na první pohled zamilovala, původní plány na adopci tak rychle vzaly zasvé a z paní Aleny se stala dlouhodobá pěstounka. I když péče o mentálně lehce opožděné pěstouňátko traumatizované dlouhodobým pobytem v dětském domově nebyla vždycky jednoduchá, nevzdávala se paní Alena ani na chvíli snu o velké rodině. Když pak před čtyřmi lety osud znovu zamíchal kartami, neváhala ani chvilku. „Kamarádka, která pracovala v dětském domově, se mi zmínila, že tam mají šikovného kluka, který potřebuje jít do rodiny a jestli nechci druhé dítě. A já si uvědomila, že vlastně moc chci nejen druhé, ale i třetí,“ popisuje Alena Jarošová svoje tehdejší rozhodování.

Po půlroce jednání s úředníky a dojíždění za přechodnými pěstouny se tak rodina paní Jarošové rozrostla o blonďatého, modrookého Daníka a do roka a do dne také o sourozence Elišku a Ríšu, které jejich biologická máma opustila už v porodnici. „Eliška byla zpočátku strašně naštvaná na biologickou mámu, pořád se na všechny a všechno vztekala. S Ríšou to bylo podobné, probudil se a vztekle plakal, najedl se a vztekle plakal,“ vzpomíná Alena Jarošová na začátky společného soužití, které se neobešly bez komplikací. Na takové chvíle ale podle ní musí být pěstouni připravení a musí se snažit najít nějaký způsob, který rozbolavělým pěstouňátkům pomůže podobné strázně překonat. „Já se snažím děti co nejvíc tulit. Spíme všichni v jedné posteli, každý má svoje místo, každý na mě dosáhne, když potřebuje, a všichni jsou spokojení,“ popisuje Alena Jarošová svůj recept na šťastné soužití.

Tenhle návod ale paní Aleně funguje také kvůli jedné důležité přísadě, kterou je její schopnost brát děti takové, jaké jsou a dát jim prostor, aby samy našly svoje přirozené místo. „Já si vždycky říkám, že všechno má svůj čas a není třeba je nutit, však oni se to časem všechno naučí,“ uzavírá paní Alena s pohledem na tři malé rozesmáté rarášky s rozzářenýma očima, kteří kolem ní bez ustání skotačí a neúnavně objevují okolní svět.

Jména dětí byla z důvodu ochrany soukromí změněna.