Třetí rukavička
„Tati, tati, já asi ztratil rukavice“, natahuje v předsíni čtyřletý Ríša. „Nebo jsem si je nechal u táty…“ Zdá se, že je tu víc tatínků, než je normální? Ríšovy počty jsou prostě jen trochu jiné: táta Ota je ten, na kterého se každou středu těší, a táta Milan je ten, u kterého bydlí. A tak to prostě bere: proč by to mělo být divné? Ríšovo setkávání s vlastním tátou je jako z učebnice, ale to Ríša taky neřeší: proč by měl? Pořádná dávky smůly a pak pořádná dávky štěstí, i to se někdy stává. Na středu se těší Ríša i Ota, a Milan, jeho pěstoun, vlastně taky. Už ví, že se nemusí bát, co bude: Ríša si ty dvě hodiny užívá naplno, a všichni jsou spokojení. Ríša jednou pochopí, proč se o něj Ota nemohl starat, ale pozornost, kterou mu Ota věnuje, mu nedovolí se v dospívání ptát: proč mě vlastní táta neměl rád? Co je se mnou tak špatně? Zabránit takovému trápení je jedním z největších úkolů náhradních rodičů vůbec.
Kousek táty pod polštářem
Minulou středu nebylo po trápení ani památky: Ota s Ríšou si na pískovišti hráli skoro do tmy a ani jeden si nevšiml, že si Ota omylem nechal v kapse Ríšovy rukavice. Milan našel doma ještě jedny, a když příště Ota přinesl ty původní, dostal parádní nápad. „Ríšo, co kdybyste si s tátou nechali každý jednu z těch starých? Každý budete mít doma jednu a budete si tak pořád nablízku.“ Když večer přišel Ríšu přikrýt a dát mu pusu na dobrou noc, uviděl rukavici vykukovat zpod polštáře a Ríšu se ze spaní usmívat. Kdo by se neusmíval, když sice nemá mámu, ale má místo ní hned dva super táty, když je tedy dvojnásob milovaný? Aby na to Ríša nezapomněl, má na památku třetí rukavičku.
Blog
