TZ: Deset let pomoci mladým dospělým na cestě k osamostatnění

Brněnský dům na půl cesty SOS Kotva v letošním roce slaví 10 let od svého otevření.  Za tu dobu se tu vystřídalo téměř devět desítek mladých lidí, kteří se snažili vykročit do samostatného života. Většina z nich vyrůstala v dětských domovech, pěstounské péči nebo nefunkčních rodinách. Dům na půl cesty pro ně není jen levnější formou ubytování, ale především sociální službou, která jim nahrazuje chybějící rodinnou podporu a zároveň je učí, jak se osamostatnit a postavit na vlastní nohy. Oslava výročí se uskuteční 17. září od 14:30 v Café Paměti národa.

Dvacetiletá studentka vyšší odborné školy, říkejme jí třeba Kristýna, vyrostla v dětském domově. V prvních měsících po příchodu do domu na půl cesty měla těžké deprese, trpěla úzkostmi, sebepoškozovala se. Přesto se s pomocí sociálních pracovníků SOS Kotvy nevzdala, začala pravidelně navštěvovat psychoterapie a školu dokončila s červeným diplomem. „Kristýna na sobě odvedla obrovský kus práce,“ říká vedoucí domu na půl cesty SOS Kotva Karolína Jelínková. „Přes psychické onemocnění a nesnadný start do života na sobě neustále pracuje, dokázala úspěšně dokončit školu, na brigádě si navykla na pravidelný pracovní režim a dnes žije v nájemním bytě, který jsme jí pomáhali vybavit, má stabilní zaměstnání a já jsem na ni moc pyšná.“

Bez pravidel by to nešlo

Ne všechny příběhy klientů obývajících dům na půl cesty samozřejmě končí takto skvěle. Někteří nezvládnou dodržovat pravidla služby a SOS Kotvu předčasně opouští. „Lidi přicházející do našeho domu na půl cesty jsou hodně traumatizovaní, mají málo kompetencí do života, takže ta spolupráce je někdy náročná,“ vypráví Karolína Jelínková. „Naučili jsme se ale všímat si každé pozitivní maličkosti. Třeba už to, že někdo dokáže v něčem převzít zodpovědnost za svůj život, podaří se mu splnit maličký cíl, někam zavolá, něco se naučí – a my jsme nadšení. Většina těch mladých lidí se potýká s následky traumat z dětství. Potřebují uvěřit, že za něco stojí, že je tu někdo, komu na nich záleží, že mohou překonat těžkosti a žít dobrý život,“ dodává.

Obyvatelé domu na půl cesty musí dodržovat pravidla typická pro jakékoli soužití: udržovat pořádek, platit za bydlení, dodržovat noční klid, slušně se chovat ke spolubydlícím i k pracovníkům. A potom jsou tu pravidla spjatá s tím, že se jedná o sociální službu, jako je pravidelné docházení na schůzky se svým klíčovým pracovníkem nebo chození na měsíční komunitní setkání. A také mají povinnost na sobě pracovat: každý si na začátku stanoví svůj individuální plán, tedy cíle, k nimž chce směřovat. Musejí studovat, pracovat nebo o získání práce alespoň aktivně usilovat. Učí se hospodařit s penězi, často také jak trávit volný čas, jak pracovat se svými emocemi, jak neutíkat k návykovým látkám a neřešit problémy impulzivně.

Mladí lidé, kteří přicházejí do domu na půl cesty, často vyrostli v prostředí, kde vzdělání ani práce nejsou považovány za žádné velké hodnoty, nikdo je nevedl k aktivnímu trávení volného času, nikdy nezažili pocit úspěchu. Pracovníci SOS Kotvy je proto vedou i k činnostem, které jsou prospěšné pro komunitu a přírodu, jako je sázení stromků či vypletí okolí dětského hřiště. Na zahradě mohou také pěstovat zeleninu či bylinky při zahradní terapii.

87 šancí na lepší život

„Za deset let fungování našeho brněnského domu na půl cesty se tu vystřídalo 87 mladých lidí,“ říká Jindra Šalátová, ředitelka SOS dětských vesniček. „Někteří tu pobyli jen několik týdnů, jiní řadu měsíců i let. Maximální kapacita je 8 lidí, abychom zachovali individuální přístup ke každému klientovi. Máme také tréninkový byt pro další dvě osoby, který je mezistupněm mezi domem na půl cesty a úplným osamostatněním. Naše služba je tedy maličká, ale dopad na životy našich klientů má veliký význam,“ uzavírá Jindra Šalátová.