Užívám si každou vteřinu

Pavel Hrdlička se vydal na cestu pěstouna po zralé úvaze. Ani dnes by ale na svém rozhodnutí nic neměnil. Za to, co dává, totiž podle něj dostává zpátky mnohem, mnohem víc.

Kdyby se někdo rozhodl dobýt osmitisícovku a pilně na to trénoval, určitě by chtěl výstup zrealizovat co nejdřív. Stejné pocity prožíval i Pavel Hrdlička, který si ovšem na to svoje první pěstouňátko musel „v základním táboře“ počkat měsíc a půl. S vytouženým telefonátem, který mu oznámil, že se mají s manželkou připravit na přijetí tříleté holčičky, ale přišly i obavy: jak se takhle velké dítě vyrovná s odloučením od mámy, se kterou bylo denně? Znalosti získané na všech těch školeních, které během přípravy pěstouna absolvovali, jim ale dávaly klid a jistotu, že to nějak zvládnou. A když nakonec z předání sešlo, bylo jim to vlastně trochu líto.

Hned další telefonát jim ale všechno vynahradil. Týdenní, jen dvoukilová Maruška zamířila do nové náruče rychle a během jediného dne bylo potřeba obstarat spoustu věcí. Sehnat za koronavirové uzávěry obchodů váhu, monitor dechu nebo oblečení přitom nebylo nic jednoduchého, ale nakonec se i tohle podařilo. „Napsali jsme do místní facebookové skupiny, jestli maminky nemají nějaké oblečení po svých dětech, a nanosily nám toho spoustu, krásné věci, autosedačku, všechno jsme sehnali tady v okolí. Pár věcí jsme samozřejmě i nakoupili, využijeme to i do budoucna pro další děti nebo pro vnoučata,“ popisuje Pavel Hrdlička s úsměvem.

Ten ho neopouští, ani když popisuje první týdny společného soužití, které rozhodně nebyly jednoduché. Maruška totiž kromě nízké váhy trpěla dalšími zdravotními problémy, takže často plakala a pěstounský táta ji tak musel celé hodiny konejšit a utěšovat. Dnes už je všechno o hodně lepší, i když u doktorů jsou pořad častěji, než by si přáli. „Ve srovnání s našimi dětmi Maruška vyžaduje opravdu hodně pozornosti. Chce mě mít pořád u sebe, reaguje na můj hlas, vnímá pořád, kde jsem, a zároveň se strašně rychle učí, dělá velké pokroky. Ta láska a pozornost je pro děti nejdůležitější, umí ji vracet zpátky. Když se na mě třeba ráno Maruška usměje, tak hned zapomenu, kolikrát mě v noci vzbudila,“ shrnuje společně strávené měsíce.

V náhradním rodičovství je možná to nejdůležitější nečekat nic na oplátku. Vlastní děti nás můžou často a hodně zklamat, ale to my jsme je přivedli na svět, jsme za ně tedy v existenciálním smyslu zodpovědní a tak úplně si stěžovat nemůžeme – to ale u těch pěstounských neplatí. Proto je tak důležité vědomí, že jsme udělali prostě správnou věc. O těžších chvílích Pavel Hrdlička přesto mluví spíš mimochodem, věcně a stručně. Když začne popisovat, co dostává zpátky, rozzáří se mu oči a čiší z něj zaujetí a nadšení: o své roli nemluví – stejně jako spousta dalších úžasných náhradních rodičů – jako o závazku nebo zátěži, ale jako o obdarování.

Jméno dítěte bylo z důvodu ochrany soukromí změněno.