V jako vítězství
Že jsou některé věci špatně, to devítiletá Viktorka věděla. Bráška by neměl plakat hladem a ona by asi neměla prosit o jídlo u dělníků, které viděla svačit u nich v ulici – to žádná její spolužačka nedělá. Taky by asi brášku neměla tak často hlídat, je tak malinký! Když si ho vzal jeho táta k sobě (svého tátu Viktorka nepoznala), často za ním v noci plakala, jak se jí stýskalo, ale doufala, že už se má líp.
O jiných věcech ani netušila, že by měly být jinak. Ano, bylo jí líto, že nemá kamarádky, ale kdo by měl rád otrhanou a špinavou holku? A zlou – to jí máma opakuje několikrát denně, tak to musí být pravda. Když večer máma upadne, je to taky Viktorčina vina; bývá to často, ale Viktorka neví, co má dělat jinak, a je z toho smutná.
Tak špatně, že už to víc nejde
Na to, jestli je v pořádku, že na ní mámin přítel tak divně sahá, se zeptala paní učitelky. Asi to bylo špatně, když k nim kvůli tomu začala chodit spousta lidí. Po jejich odchodu na ni máma křičela ještě víc a poprvé ji i uhodila.
Když pak Viktorčinu mámu odvezli kvůli cirhóze jater do nemocnice, Viktorka odmítla s jejím přítelem zůstat. V tu chvíli se poprvé zablýsklo na lepší časy: ujala se jí Irena, rodinná známá, která situaci v rodině už několikrát předtím řešila s úřady. Až s pomocí SOS vesniček se věci skutečně daly do pohybu.
„Pomohli jsme paní Ireně podat návrh na předběžné opatření a svěření Viktorky do pěstounské péče. Velkou pomocí bylo vyřízení dávek, o kterých úřad práce budoucí pěstounce tvrdil, že na ně nemá do rozhodnutí soudu nárok. Paní byla ale zoufalá, protože Viktorka k ní přišla téměř bez věcí a Irena na její vybavení vyčerpala všechny rezervy, které si dlouhá léta po troškách šetřila pro svoje vlastní děti.“
Léčení ran a snad i hojení jizev
Nejnáročnější a nejpotřebnější byla psychologická pomoc mnohonásobně, dlouhodobě a hluboce traumatizované holčičce. „Zajistili jsme Viktorce psychologa a psychiatra a s pěstounkou jsme na společných setkáních pracovali na tom, jak ve Viktorce poprvé v životě vzbudit pocit bezpečí a přijetí.
Viktorka k nám chodí moc ráda a když ji čekal soud, ze kterého měla hrůzu, poprosila mne, abych seděla vedle ní,“ vyprávěla nám naše sociální pracovnice Míša. „Byla tam moc statečná, i když málem umačkala plyšáka, kterého si směla odnést z naší herničky a byla za něj až dojemně vděčná. U soudu ale už věděla, co je správně a co je špatně, a dokázala to s podporou i říct. Jestli někdy mělo „véčko“ tak hluboký význam, bylo to teď: V jako Viktorčino velké vítězství.“
Blog
