Venda zase zlobí. Sláva!

„Musím být potichu. Když jsem křičel u mámy, odvedla mě k tátovi, odešla a už se nevrátila. Jestli mě nebude chtít ani táta, půjdu do děcáku. Fakt musím být potichu. Schovám se pod peřinu, tak si mě nikdo nevšimne.“

Zakřiknutého sedmiletého Vendelína si Tomáš, sociální pracovník SOS vesniček, při první návštěvě vůbec nevšiml, myslel si, že je ve škole. Bylo to zvláštní, protože z úředního spisu se dozvěděl, že se o něj maminka odmítla starat, protože jí „zlobil“. Jeho táta David se ho bez váhání ujal, přestože byl po úraze odkázaný na vozík. Kontrola z odboru péče o dítě ale vyjádřila nesouhlas a hrozilo, že doporučí soudu umístění Vendy do ústavu.

Ani domov, ani šťastní lidé v něm
Tomáš se vlastně ani nedivil. David s Vendelínem bydleli v části starého domu po rodičích, všude byl nepořádek a špína. David strávil po úraze dlouhou dobu v rehabilitačním centru a po návratu si s nepořádkem nedokázal poradit. To ale pro Tomáše nebyla žádná nepřekonatelná překážka. Vyjednal na obci kontejner, sehnal dobrovolníky a během tří dnů obytné místnosti už mnohem více připomínaly skutečný domov.

Dárce věnoval pračku se sušičkou a za pomoci nadace, kterou Tomáš zkontaktoval, bylo možné upravit kuchyň tak, aby se v ní mohl David pohybovat i na vozíčku. Už během úklidu se Vendík začal projevovat jako normální, živý kluk, nadšeně pomáhal a bylo vidět, jak postupně rozkvétá. „Měl jsem z toho hroznou radost. Apatie a zdánlivá bezproblémovost jsou klasické následky traumatu, které dítěti zabrání ve zdravém vývoji a zničí mu život na spoustu let dopředu, někdy napořád,“ vysvětluje Tomáš.

Rány se hojí
Venda „nezlobil“ prostě proto, že odmítnutí ze strany maminky ho paralyzovalo. Když začal při nácviku vaření a pečení jednoduchých jídel vymýšlet lumpárny – třeba posypal kousek koláče solí místo cukrem – viděl Tomáš, že je vyhráno. Chová se jako normální malý rošťák, ne jako zraněné zvíře, co se schovává v noře. Je velká šance, že z něj vyroste fajn kluk a jednou snad i táta. Stálo to za to, no ne?