Z nuly na sto
Narození prvního dítěte je jako přecházení z jednoho břehu řeky na druhý: opouštíte bezpečný břeh vlastního dětství a na tom druhém vás čeká svět, kde už všechno závisí jenom na vás. Když máte štěstí, je ten původní břeh pevný a i když máte z cesty na druhou stranu strach, věříte, že to zvládnete i tam.
Břeh, ze kterého vyrazili do dospělého života Dominik a Františka, byl ale spíš jako džungle plná nejistoty. Dominikova máma odjela s pěti jeho sourozenci za lepším životem do Anglie a on se v jedenácti rozhodl, že radši zůstane v dětském domově, kde už se stejně párkrát předtím ocitl. „Dělal jsem judo a trenér, tréninky a spousta medailí ze závodů bylo to jediné, co jsem měl. Kdybych odjel s mámou, nezbylo by mi vůbec nic.“
Františka vyrůstala v ústavní péči od narození a v sedmnácti se jí narodil Kryštůfek, jenže jeho táta oba opustil. Pak se do sebe s Dominikem zamilovali, ale most, který se na cestě za společným životem rozhodli přejít, byl pořádně vratký.
Přerušený bludný kruh
Sociální pracovnice Lenka z projektu tréninkového bydlení pro ohrožené rodiny SOS Kormidlo, kde se snažíme pomáhat právě takovým párům, o Dominikovi a Františce dnes mluví s nadšením a s nadějí v hlase. „O všechno se zajímali a ve všem chtěli být dokonalí, až jim to možná škodilo. Prostě spolu nechtěli opakovat chyby svých rodičů, kterými sami trpěli v dětství.”
Františka s Dominikem se účastnili všech školení, které po navázání spolupráce Lenka zařídila: o výchově a rodičovství, školení v první pomoci, vedení domácnosti, orientaci na trhu práce. Téměř ideálně roztočenou spirálu opouštění svých nejbližších a deficitu základní péče se podařilo zastavit, protože Dominik byl z juda zvyklý vytrvat a Františka byla odhodlaná být tou nejlepší mámou na světě.
Jak vyhrát životní zápas
Když Františka čekala jejich společné miminko, cítila místo úzkosti radost a naději. Svět na druhé straně řeky už nevypadal jako stejná džungle, ze které oba vyšli, ale jako místo, kde se můžou stávat i hezké věci. Dominik, dnes už profesionální judista, přirovnává péči o dvě malé děti k závodění. „Je to spousta dřiny,“ říká s úsměvem, když po noci bez spánku přebaluje a krmí děti. „Ale stojí to za to. Každý úsměv, každý krok je vítězství.“
Blog
