Zvíře může být přítelem, vzorem i učitelem

Naše kolegyně Sofie Skřipská působila pět let na pozici sociální pracovnice v SOS Kompasu. Věnovala se pomoci dětem z ohrožených rodin, vedle běžné terénní sociální práce se specializovala také na zooterapii. Od letošního května se Sofie stala novou ředitelkou programů podpory ohrožených rodin, tedy všech SOS Kompasů po celé republice.

Pět let jsi pracovala v terénu, pomáhala jsi ohroženým rodinám. Co tě na té práci nejvíce bavilo?

Mám ráda práci s lidmi. Bavilo mě ukazovat maminkám i tatínkům, jak mohou s dětmi pracovat, jak podporovat jejich zdravý vývoj. Měla jsem pokaždé radost, když se podařilo vybudovat si u rodičů důvěru a mohla jsem sledovat, jak se jejich vztah s dětmi i děti samotné rozvíjejí.

Ta práce ale není vždy úplně snadná. Máš nějaký konkrétní příklad?

Měla jsem třeba maminku s chlapečkem, který ve čtyřech letech pil jen z lahvičky, nemluvil, jevil se zaostalý. Bylo to ale jen nedostatečnou péčí ze strany maminky, ona ho nechtěla nic učit, myslela si, že je postižený a bude na něj čerpat dávky. Nejprve jsem maminku musela přesvědčit, že mi může důvěřovat a že je dobré vlastní dítě co nejvíce rozvíjet. Postupně jsem jí ukazovala, co všechno její syn dokáže, jak se s ním dá pracovat. A povedlo se, po prázdninách nastoupí do běžné školy. Na zápis jsem ho připravovala společně s jejich kočkou.

Jak může kočka pomoct se zápisem do školy?

Vzala jsem například různě barevná víčka od lahví, poskládala je do různých tvarů a pak jsem chlapečkovi dala do ruky pamlsek pro kočku a řekla mu, ať ho dá do modrého čtverce, nebo třeba do červeného trojúhelníku. On tam ten pamlsek položil, kočka ho snědla a nechala se pohladit, to se mu strašně líbilo. Ani nevnímal, že se přitom učí barvy a tvary.

Ty se zooterapii věnuješ dlouhodobě, jak jinak se dá v práci s dětmi využívat?

Často jsem využívala svého psa. Měla jsem třeba rodinu se třemi holčičkami a těm jsem ukazovala, že i psovi se dají s pomocí gumového nástavce na prst čistit zuby. Když děti viděly, že i zvířátko si čistí zuby, chtěly to taky zkusit. Nebo jsme pejskovi čistili tlapky, když přišel z venku, česali jsme ho společně takovou speciální rukavicí. Když je učesaný pejsek, holčičky se taky nechají učesat… a tak se

Vidíš, já si zooterapii představovala spíš někde na farmě…

To dělám taky, jezdím s rodinami na farmu. Učí se postarat se o zvířata, ale učí se i tím, že je pozorují. Třeba že když má klisna hříbátko, tak že se o něj stará, nechá ho sice proběhnout, ale nevzdaluje se od něj nikam daleko a když má pocit, že je v nebezpečí, zařehtáním ho přivolá. Ale svého psa jsem využívala nejčastěji, dokáže být i skvělým prostředníkem pro navázání komunikace s traumatizovaným dítětem nebo i s dospělým.

Na jaře jsi se stala ředitelkou programů podpory ohrožených rodin. Co tě motivovalo ucházet se o tu pozici?

Mě práce v terénu naplňovala a bavila, ale pořád jsem se mohla věnovat jen omezenému počtu rodin, ročně jsem pomohla několika desítkám dětí. Na vedoucí pozici mám větší možnost podělit se s kolegy o své znalosti a zkušenosti a ovlivnit jejich prostřednictvím osudy mnohem většího počtu dětí. Všem kolegům říkám, že mi mohou kdykoliv zavolat a musím říct, že toho často využívají. Mnohdy jim stačí, že vyslechnu, s čím zrovna v rodině zápasí, a přitom je napadne řešení samotné. Jsem ráda, že tu pro ně můžu být.